DI - kapitola 29. - část 1. I.

23. prosince 2017 v 19:52 | Elloii |  Desiderium Intimum
29. On fire

You're on fire
When he's near you
You're on fire
When he speaks
You're on fire
Burning at these mysteries


Část 1

"Hodně štěstí, Harry!" řekl Hagrid, když ho dobrotivě udeřil do zad, čímž se chlapec zapotácel a téměř spadl na Hermionu.

"Díky," zamumlal, když konečně popadnul dech.

"Pořádně jim to nandáte, že jo, Rone?" Hagrid se široce usmál a zvedl ruku, aby ho poplácal po zádech, ale zrzek se rychle odtáhl z jeho dosahu a nervózně se usmál.

Harry už přestal počítat, kolik lidí jim, od chvíle, kdy vyšli z ložnice a zamířili k Velké síni, popřálo hodně štěstí. Hra začínala hned po snídani. Všichni si byli vědomi, že pokud by Nebelvír vyhrál, chyběl by k poháru už jen krůček. Bez svých nejlepších hráčů - Malfoye, Crabbeho a Goyla - by byl Zmijozel proti Nebelvíru tak slabý, že by nikdo nepochyboval, kdo by vyhrál. Proto byl dnešní zápas ten nejdůležitější, a všichni to věděli.

Když Harry překročil práh místnosti, okamžitě spatřil obrovskou zlatou a červenou masu. Téměř všichni studenti byli oblečeni v barvách Nebelvíru. Stěny byly pokryty transparenty a byl tam takový hluk, že si lidé museli křičet přímo do ucha, aby mohli komunikovat. V tu chvíli všichni zapomněli na válku, nebo na vnitřní nepřátelství, neshody a rozdíly. Famfrpál je všechny spojil do jedné velké rodiny. A to byla jejich síla.

Harry se usmál, Seamusova a Deanova tvář byla namalovaná červenými a zlatými pruhy a vlajkou se znakem Nebelvíru. Luna na sobě měla obrovský klobouk ve tvaru lví hlavy a rozdávala balonky. Harry se podíval blíže na balonky a uviděl svou vlastní ušklíbající se tvář s nápisem: Harry Potter je náš idol!

Jenom Zmijozel se této radostné chvíle nepodílel, ačkoliv se zdálo, že se Zabini a Nott bavili střílením kouzel po baloncích. Harry byl za to dokonce vděčný.

Podíval se na stůl učitelů. McGonagallová (s balonkem v ruce!) na něj zamávala. Ředitel se usmál, zdvihl šálek čaje a pak dál pokračoval v diskuzi s černě oděnou postavou. Černá barva výrazně vynikala v barevné záplavě. Harryho srdce se na okamžik zrychlilo a nohy mu ztuhly. Snape seděl na svém obvyklém místě, poslouchal Brumbálovy radostné poznámky a vypadal, jako kdyby právě vypil jedovatý odvar a okamžitě potřeboval protilátku. Byl jako temná, cynická kotva v rozvířeném moři barevného štěstí a bezstarostnosti. Přitáhl Harryho pohled jako magnet, a on zapomněl na všechno: o tom, kde byl a co musel udělat. Cítil, jako by v něm byl oheň. Oheň, který ho hřál a posílal své příjemné proudy po celém jeho těle, a on se chtěl smát, protože všechno vypadalo tak… nádherně.

"Kámo, pohni se. Někdo na tebe použil Petrificus?" Ron ho popadl za ruku a přitáhl ho do smějícího se davu. Harry byl obklopen vzrušenými tvářemi, tisíců tleskajících rukou a hlasy, které se navzájem mísily. Ale jako by byl někde jinde, za neviditelnou zdí, který potlačila všechny zvuky. V jeho hlavě byl jen teplý opar a před očima viděl jen temnou siluetu. Stále si vzpomínal na tu mimořádnou něžnost, kterou mu včera Severus věnoval, a i ta nejmenší vzpomínka vyvolávala něco bizarního - jako kdyby v jeho těle začalo soutěžit tisíce mravenců v tanci. Stále si pamatoval tu touhu, kterou viděl v těch neuvěřitelných, temných očích. A i když mu Snape dal mast, aby se vyhnul všem nepříjemnost při sedění na koštěti, zdál se tak… magický. Od včerejšího večera si Harry připadal, jako by jeho žilách stále proudil alkohol. Nemohl se zbavit své vynikající nálady, ani úsměvu, který se mu rozšířil na obličeji pokaždé, když pomyslel na Severuse. Cítil, že je vše tak jak má být. Jako by dosáhl všeho. Jako by se teď již nic nemohlo stát.

Harry si jen nejasně uvědomoval, jak je veden ke stolu a jak si sedl. Chvíli cítil, jak ho lidé poplácávají, ale nevěnoval jim pozornost. S nepřítomným úsměvem na tváři se díval na tečku na zdi a připomínal si včerejší prožitky, a jeho hlavu zaplňovaly budoucí plány.

Hlasité zvuky vytáhly Harryho z jeho zamyšlení. Nebelvíři drželi poháry a nádobí, a v rytmu s nimi bušili o dřevěné stoly. Lee Jordan stál na lavici a vykřikoval píseň, která se přizpůsobila rytmu:

"My Vyhrajeme" 'Proč'" ptáš se!"
"Protože Harry je s náma!" Nebelvíři sborově odpověděli.
"Ty prohraješ! 'Proč' Ptáš se!" zopakoval a obrátil se na Havraspár.
"Protože Harry je s náma!"

Harry se chtěl schovat po stůl. Styděl se před Cho a ostatními Havraspárštími. Cítil, jak se mu hrne do obličeje krev. Hermiona na něj pohlédla soucitným úsměvem a Ron ho udeřil se smíchem do zad.

"S tebou není šance, že bychom prohráli," řekl bezstarostně.

"Uhm," zamumlal Harry a cítil, jak se mu žaludek přetočil.

***

"A pamatujte, všichni, sledujte svůj prostor a svého protihráče z nepřátelského týmu. Harry, ty se musíš soustředit výhradně na zlatonku. Jimmy, Ritchi, postarejte se, abyste zůstali na živu." Angelina v šatně rozdávala poslední instrukce, ale Harry ji neslyšel. Poslouchal hluk na tribunách. Nemohl říct, že není nervózní. Cítil takový tlak, že se mu těžce dýchalo. Ron vypadal ještě hůř.

Automaticky šáhl do kapsy a stiskl prsty kolem studeného kamene. Pocítil úlevu. Zavřel oči. Nemohl si pomoci.

'Přej mi štěstí'. poslal a okamžitě si uvědomil, že to bylo hloupé. Snape se tomu pravděpodobně zasměje. Zhluboka se nadechl.

Přemýšlel, jestli přišel…

"Do řady! Je čas!" vykřikla Angelina, a otevřela dveře. Hluk zasáhl Harryho uši a chladný vzduch nadcházející tmy se mu prohnal vlasy. Natáhl se po koštěti a vzlétl nahoru, nechal ostatní za sebou, aby se mohl rozhlédnout po vlnitém moři hlav a hledat černou siluetu. Neviděl ho.

Bylo to divné, ale cítil úlevu. Předpokládal, že kdyby Severus přišel, jeho šance na chycení zlatonky by byly téměř nulové, protože by dokázal myslet jen na ty černé oči, které by ho sledovaly.

Když hráči opačného týmu začali vylétávat z šatny, všichni Nebelvírští začali zpívat píseň speciálně naaranžovanou pro tento zápas:

Za okamžik tu bude žhavo -
skvělá, fantastická, superhra.
Hra, kde zvítězí Nebelvír,
a nepřítel dostane nandáno!

Potter, Weasley, Bellová a Johnson,
Weasley, Peks a Coote - to roztočí!
Nebelvíři jsou sjednocení,
proto vždycky vyhrají!

Harry zamával na Hermionu, Lunu a Tonksovou, a pak se podíval na Cho, která byla přímo před ním. Jako by uplynuly roky od doby, co jí políbil, a přemýšlel, proč to tenkrát udělal, co v ní viděl. Teď, když se na ní podíval, neviděl nic zajímavého. Připadala mu tak… obyčejná. Neměla černé oči, které pronikly do jeho duše, nebo vrásky mezi obočím, které dokázaly světu, že jediným zvednutím ho dokážou prosit na kolenou. Neměla tu skrytou moc, která se projevovala v pohledu a pyšném držení těla, nemohla se usmát tak cynickým způsobem, že se vaše nohy rozklepaly… Harry měl pocit, že když si myslel, že se mu líbí, jen hledal něco jiného, něco, co bylo skryto hluboko v něm, protože jeho podvědomí nechtělo nebo možná nedokázalo slyšet hlas svých opravdových tužeb. A ke všemu, to i akceptovat.

Vrátil se ke smyslům, zrovna když madam Hoochová hodila do vzduchu camrálem a hra začala. Během prvních patnácti minut Harry kroužil po hřišti a hledal záblesk zlata. Ginny, po několika úspěšných útocích, zaznamenala tři branky; Angelina získala jednu a Havraspárští dvě, přes Ronovy horlivé pokusy bránit branky. Harry uslyšel jinou část nebelvírské písně:

Proto Nebelvíru nikdo nemůže dát gól,
Ron Weasley sleduje každou branku!
Vždy střežené, vždy chráněné,
Nikdo nikdy nezíská bod!

Harry se usmál a spatřil, jak jeho zrzavý přítel zamával davu. Uslyšel píšťalku a zarazil se, když potlouk prolítl nad jeho hlavou. Cho ho stále pozorně sledovala, což bylo vážně zkurveně otravné, takže Harry slétl trochu níž, jakoby viděl zlatonku. Jak očekával, následovala ho. Nad jeho hlavou proletěla Angelina, pronásledovaná dvěma havraspárci. Píseň se stala hlasitější:

Tři z nás jsou v bitevním poli,
Angelina, Katie, Ginny!
Vytvářejí dokonalý štít,
A další gól - vážně!

Angelině se podařilo zbavit se svých pronásledovatelů a tak předala míč Ginny, která těsně kolem brankáře přímo zasáhla branku. Z publika zazněl výbuch radosti. Jordanův hlas zmizel uprostřed výkřiků a písní zpívanou nebelvírskými příznivci:

Z našich nepřátel bude jen dým -
všichni spadnou z koštěte!
Ritchi střílí, Jimmie totéž,
Protihráči utíkají!

Harry znovu vzlétl a znovu slétl, aby Cho zmátl, ale zdálo se, že je na něm přilepená jak permanentním lepícím kouzlem.

Po dalších dvaceti minutách Nebelvír získal sedmapadesát bodů proti Havraspáru. V této chvíli hrálo jen šest hráčů, protože Katyinu ruku zasáhl potlouk a Madam Pomfreyová se na ni rychle vrhla. Harry se na ni podíval a pak na branku, kterou Ron chránil. Následně se jeho oči vrátily ke Katie. Pár metrů nad ní visel ve vzduchu zlatý míček. Rychle odvrátil hlavu a předstíral, že se dívá opačným směrem, aby Cho zmátl, a rychle vyletěl nahoru. Dívka ho následovala, ale pak se najednou Harry stočil o sto osmdesát stupňů a klesl. Na tribunách vybuchla euforie. Dva řádky písně se dostaly k jeho uším:

Všichni teď, jděte stranou,
náš hrdina přichází do hry,
Harry vždycky zlatonku chytí,
samozřejmě se o to postará!
Zlatonka klouže a letí pryč,
Harry se otočí a slétne - hurá!
Vždycky bude napřed.
Vždycky zachová chladnou hlavu!
Podívej, jen se podívej, už je blízko,
Zlatonko, raději se připrav!
V jakékoliv hře, kdykoliv, jakýkoliv den
Harry tě chytí - hurá!

Ve skutečnosti, byla zlatonka jen pár metrů od něj. Koutkem oka uviděl Choin stín za sebou. Neměla šanci, že by ho předběhla přímou cestou, prostě jen musel… natáhnout ruku… a chytit…
Sakra!

Chór zasténání se smísil s Harryho frustrovaným výkřikem. Zlatonka se zatřásla a začala unikat opačným směrem. Nebelvír popadl násadu svého koštěte a téměř ho zlomil, jak zatáhl. Choinino se zlomilo. Její koště nemohlo vydržet takový nápor.

"No tak, no tak! Musíš! Musíš!" Harryho mysl křičela, zatímco vylétal výš a výš, nevěnujíc pozornost ledovým poryvům větru, které se mu zarývaly do kůže, a pak se zlatonka znovu otočila a slétla dolů tak, že se skoro dotknula jeho tváře. A zase zatáhl za násadu, udělal kotoul a padal dolů za míčkem. Násadu měl téměř vertikálně k zemi, Harry se podíval na zlatý míček a jeho oči se rozšířily.

Mířil přímo k Cho, která k němu letěla. Zlatonka byla mezi nimi. Během zlomku vteřiny mu hlavou prošlo tisíc možností, ale zdálo se, že nic z toho není dobré řešení.

Harry nemohl letět kupředu, protože by do sebe narazili. Nemohl spoléhat na to, že Cho uhne první, protože chtěla vítězství stejně jako on. Nemohl se odvrátit, protože zlatonka by padla přímo do dívčiny natažené ruky.

Zamračil se a pevněji stiskl násadu. Někdy, abyste vyhráli, musíte riskovat. To se dozvěděl od Severuse. Být milý, váhat nebo vyhýbat se konfrontaci by mu nepřineslo vítězství. Někdy jste potřebovali použít… černou magii.

Natáhl se a zrychlil.

Před rokem by udělal cokoliv, aby nevystavil Cho nebezpečí. I za cenu ztráty. Ale teď… teď bylo všechno jiné.

Harry využil plnou rychlost. Choininy oči se rozšířily a v poslední chvíli vykřikla a odklonila se stranou. Harryho prsty se natáhly kolem zlatého míčku a v současné chvíli pocítil výbuch tepla, štěstí a triumfu. V dálce uslyšel hluk nebelvírským fanoušků a sténání havraspárských. Cho ztratila kontrolu nad koštětem a začala rotovat. Její výkřik prolétl září radosti, který bombardoval Harryho uši.

Se zamlženýma očima se rozhlédl, a uviděl Choininy černé vlasy ve větru. Tiskla se ke koštěti a padala v kruzích k zemi. Harry zpomalil, skryl Zlatonku v kapse a rozletěl se. Když se dostal dost blízko, popadl dívku kolem pasu a trhnutí ji přitáhl k sobě na koště.

Potlesk a výkřiky zesílily. Havraspárka se k němu natiskla pevněji a zatřásla se, když její koště narazilo do země a zlomilo se. Harry věděl, že by měl pociťovat lítost nebo výčitky za to, co udělal, za to, jak ji vystavil nebezpečí, ale jediná věc, kterou cítil, byla teplá záře triumfu.

Pomalu slétl k zemi, a uslyšel poslední sloky zpívajících nebelvírštích:

Ano, vyhráli jsme, nepřátelé utřeli!
Madam Hoochová si vzala píšťalku!
Zvedněte ruce,
zpívejte s námi!
Harry Potter je náš idol!
Harry Potter je náš vůdce!
Harry Potter je nejlepší!
S ním nemáte čas odpočívat!

***

Ve společenské místnosti převládala triumfální atmosféra. Krátce po zápase byl Harry unesen Nebelvíry a přinesen sem. V této chvíli všichni střídavě zpívali:

Nebelvírský tým je nejlepší,
dává rady ostatním,
vždycky vyhrává, v každém utkání,
brzy získáme i pohár!

A pak nová neoficiální hymna koleje:

Harry Potter je náš idol!
Harry Potter je náš vůdce!
Harry Potter je nejlepší!
S ním nemáte čas odpočívat!

Teď, když ho adrenalin konečně opustil a všichni mu nakonec poblahopřáli k vítězství, a Harry mohl znovu dýchat, tak seděl v rohu, protože ho nohy odmítly poslouchat. Natáhl ruku do kapsy a vytáhl zlatou kuličku. Už se nesnažila - prostě klidně, rezignovaně ležela. Jakmile se chystal vrátit ji zpět do kapsy, ucítil, jak z kapsy vyzařuje teplo. Okamžitě zapomněl na zlatonku a vytáhl zelený kámen. Jeho oči se zajiskřily, když uviděl, co se objevilo uprostřed. Zlatonka pro něj přestala existovat, když si přitáhl kámen blíž k očím a četl:

'Jak bych nemohl poblahopřát Zlatému chlapci, k tomu že znovu zvítězil? Pravděpodobně se trápíš utápějíc se ve své slávě.'

Harry se zamračil a rychle poslal.

'Nestojím o slávu. Jen… chybíš mi.'

A byla to pravda. Byl unavený ze všeho toho humbuku kolem něj. Chtěl jen najít místo, kde by neměl tuhle roli… kde by mohl být sám sebou. To cítil jen, když byl se Severusem. Chyběl mu. Opravdu mu chyběl.

Kolem sebe Harry slyšel zpěv, křik a smích, ale cítil se od něho odpojen, jako by se všechno dělo někde jinde nebo za tlustou skleněnou stěnou. Opřel se o zeď, zavřel oči a ponořil se do svých vzpomínek. Vzpomněl si na jemný dotek, který se jako pavouk lehce pohyboval po jeho těle. Severusův horký dech, který pohladil krk a rameno, teplé rty dotýkající se jeho pokožky a přinášejíc tak bolest i radost. Bolest, protože Harry musel čekat na tuto chvíli tak dlouho, a radost, protože se to nakonec dělo. Všechno bylo tak odlišné. Hladké a… teplé. Pokaždé, když o tom přemýšlel, začalo jeho srdce tančit, jeho hlava se stala překvapivě lehkou a jeho rty se zkřivily v úsměvu. Stejně jako teď.

"Harry!" Hlas pronikl do jeho snění a přerušil jej. Ucítil ruku na rameni a otevřel oči. Ginny stála vedle něj. "Jsi v pořádku?"

"Ano," řekl chlapec a v tu chvíli věděl, že musí jít uskutečnit svůj sen realitou, a že ho nikdo nemůže zastavit. "Musím jít," řekl a vyskočil ze svého křesla.

Ron se objevil vedle Ginny.

"Nikam nepůjdeš, kamaráde, budou zpívat na naši počest," usmál se. "A my všichni chceme vidět a políbit zlatonku."

Zlatonku?

Harry si vzpomněl, že ji před malou chvílí měl, ale co s ní udělal?
Nezáleželo na tom. Tohle všechno bylo tak nedůležité. Hlavní věcí teď bylo…

"Ale já opravdu musím jít!" pokusil se projít kolem Rona. Musel vidět Severuse. Právě teď! Nic nebylo důležitější!

Ale jeho přítel ho popadl za ruku a zatáhl ho do davu. Uvědomil si, že teď už nemá šanci dostat se odsud pryč a dělat to, co si nejvíce přál.

Být s ním.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hubert Hubert | E-mail | 25. února 2018 v 21:58 | Reagovat

Tééda už jsem nedoufal, že se toho někdo ujme.

2 Karin Karin | 25. srpna 2018 v 12:47 | Reagovat

Ron mě fakt někdy štve.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama