DI - kapitola 35. - část I.

22. května 2018 v 20:59 | Elloii |  Desiderium Intimum
35. Vánoční čas - část I.

Konečně je tu další kapitola! Omlouvám se, že to tak trvalo. Ale nebojte se, s překladem jen tak neskončím, nesnáším nedokončené povídky. :)

Užijte si čtení!

Vaše Eloii



Část I.

I'm lost in you everywhere I run
Everywhere I turn I'm finding something new
Lost in you, something I can't fight
I cannot escape
I could spend my life lost in you! Lost in you!*


Harry se probudil v nezvykle dobré náladě, navzdory skutečnosti, že usnul teprve někdy nad ránem, když už se pomalu rozjasňovalo. Dokonce i kovová pachuť v jeho ústech, jazyk přilepený na patře a bodavá bolest hlavy mu nemohla zkazit náladu. A vůbec se necítil unavený. No, možná trochu… Nezáleželo na tom, že se pod ním podlomily nohy, když vstal, a dostal závrať, až se musel posadit na postel, aby nespadl. Naplňovala ho radostná energie a příjemné vzrušení. Po tom, co se včera stalo, mu následných deset dnů vánočních prázdnin přišlo ještě lepších než předtím. Musí, musí se ujistit, aby měl co nejvíc času, který by mohl strávit se Severusem. I kdyby celou dobu musel sedět v koutě a jen se na něj dívat. To by mu stačilo.

Přeplněn energií vyskočil z postele a po pár chvějících se krocích, aniž by čekal na Rona nebo na Nevilla, se vysprchoval, a seběhl dolů na snídani. Severus tam nebyl. Och, chtěl ho tak moc vidět! Ale možná že bylo dobře, že tam nebyl. Nemohl by si pomoct, aby se na něho neusmál a to by vypadalo podezřele.

Všechno bylo v pořádku, přinejmenším jeho mysl naplněná endorfiny mu to tvrdila, dokud se nepodíval na tučné smažené klobásy a míchaná vejce se slaninou.

Náhle věděl, proč se cítil tak zle, a k překvapení několika studentů, kteří přišli na snídani stejně brzy jako on, vyběhl z Velké síně k nejbližším záchodům. Po hodině strávené na jednom ze záchodků si umyl obličej vodou a zamířil zpátky. Ron a Hermiona už seděli u stolu a oba vypadali trochu nemocně, ale nepřekáželo jim to v tom, aby se k sobě mačkali a stěží si všímali okolí. Usmívali se jeden na druhého, střídavě červenali a něco si šeptali. Harry se ani nepokusil poslouchat. Sám byl zaujatý myšlenkami na to, jak ho Snape objímal a dotýkal se jeho obličeje. A díval se na něj takovým způsobem, jako by mu chtěl říct něco vážného, ale nemohl to ze sebe dostat.

Nemáš ani ponětí…

O čem neměl ponětí? O čem by jen nemohl mít ponětí? Ta myšlenka mu dělala pokoj.

Nemáš ani ponětí…

Bál se tu větu dokončit. Snažil se, ale všechno se zdálo být příliš triviální, příliš... nepravděpodobné. Znělo to tak tajemně. Nedokázal zabránit naději, kterou cítil ve svém srdci. Nechtěl přemýšlet o tom, jak měla ta věta skončit. Protože by to mohlo být cosi, co nechtěl slyšet… Ale na druhou stranu, nedokázal nad tím přestat přemýšlet. Zvědavost byla silnější než strach.

Jeho snění přerušil záblesk duhových vlasů. Harry otočil hlavu a spatřil vcházet do Velkého Sálu Tonksovou. Její vlasy se leskly všemi barvami. Studenti otáčeli hlavy a prohlíželi si jí s mlčenlivostí. Harry se rychle podíval na Lunu, ale jeho kamarádka nebyla na snídani. To bylo nezvykle divné. Ačkoliv v případě Luny to slovo nebylo adekvátní, vzhledem k tomu, že všechno co s ní bylo spojeno, bylo 'divné'. A tak nějak… neskutečné.

Jako to, co včera v noci viděl v kůlně za Prasečí hlavou. Jeho představivost ho okamžitě zahrnula obrazy Luny a Tonksové v objetí, přitisknutých k sobě, líbajících se, dotýkajících se a dělajících všechny ty věci… Pořád přemýšlel, jestli se to opravdu stalo, nebo byl tenhle obraz jen projekcí jeho alkoholem zamlžené mysli. Ale ne, bylo to příliš reálné… Stále měl v uších zvuk těžkého dechu Luny a parfém smíchaný se závanem teplého vzduchu, který ho zasáhl do obličeje, když fascinovaně sledoval, co se odehrávalo v kůlně. Ano, bylo to absolutně a bezpochyby skutečné.

Stejně tak skutečné, jako usmívající se, zářící žena - jeho profesorka - která si sedla k učitelskému stolu, a jakoby se nic nestalo, začala konverzaci s ostatními členy sboru. Bylo tak divné, že to tajemství zná. Cítila se Luna stejným způsobem, když věděla o Harrym a o Snapeovi? Co si o tom mohla myslet? Možná, že si nemyslela nic, možná, že to pro ni bylo naprosto normální, a akceptovala to, že Harry byl s o tolik starším mužem? Možná rozuměla věcem, které nejsou zřejmé. Protože Hermiona, i přes to, že byla tak inteligentní, to nedokázala vidět a rozumět tomu?

To bylo fascinující a Harry na to nedokázal najít vysvětlení. Předpokládal jen, že Luna by akceptovala úplně všechno, i kdyby se scházel s nějakým zvířetem. To bylo v jistém způsobu… uklidňující. Že může mít vždy někoho, s kým si bude moct o všem promluvit. Ne, že by měl takový záměr, anebo že by to potřeboval. Ale bylo dobré vědět, že to tak je. Že?

***

Celé dopoledne a část odpoledne neměl chvíli pro sebe, protože pomáhal Ronovi se sbalit a musel se rozloučit s každým z odjíždějících přátel. Ginny se smála jeho včerejším tanečním výkonům, a Neville se červenal při každé zmínce o Anastasii. Těsně před odjezdem dal Harry dárek Ronovi, Hermioně a Ginny a poslal po příteli přání celé rodině Weasleyových. Ron byl nadšený z krabice plné sladkostí z Medového ráje a Hermiona mu vlepila polibek na tvář a poděkovala mu za novou sadu učebnic o starověkých runách. Od Rona dostal knihu o pokročilých manévrovacích technikách ve Famfrpálu (to ho vůbec nepřekvapilo) a od Hermiony dostal nové pero měnící se z duhového (cítil se trapně, když se změnilo na konkrétní odstín černé). Ginny mu dala kravatu s černo-červenými pruhy, která v závislosti na jeho náladě získala buď červenější, nebo černější barvu. Úplná deprese znamenala absolutní čerň. A červená…

"…no, to zjistíš sám," lstivě se usmála, mrkla na něj, zamávala mu a spěchala k čekajícím Gregovi. Harry se rozloučil se svými přáteli a slíbil, že jim napíše hned po Vánocích, a zamával jim, když zmizeli v černém kočáru.

Zůstaly mu ještě dva dárky - pro Hagrida a pro Lunu, ale nikde kamarádku neviděl. No, tak jí pošle sovu. Ale bylo to trochu divné, že mu nepřišla popřát. To jí nebylo podobné. Hagridovi zamýšlel dát dárek, až ho půjde navštívit o svátcích. Slíbil, že to udělá a slovo neporuší.

Po několika minutách, když už všechny kočáry odjely, a v hradě padlo ticho, Harry se otočil a vstoupil do Hlavní haly. Rozhlédl se po opuštěném hradě a zhluboka se nadechl, užívajíc si panující klid kolem. Byl sám. No, nepočítal učitele, pár studentů, kteří tak jako on, zůstali na Vánoce, celý zástup duchů a množství domácích skřítků. No, skoro sám. Ale měl celé vánoční prázdniny (přesněji deset dní), aby je strávil se Severusem, u Severuse a pod Severusem. No, možná i na Severusovi. Usmál se a vydal se do společenské místnosti. Měl ještě zbytek odpoledne pro sebe, nikým nerušený, takže si mohl dělat, co chce, a co si plánoval od včerejška. Což znamenalo 'doplnit' dárek pro Severuse o zvuk nebo slovo. Ale protože už před ním jako dárek k jeho narozeninám masturboval, nemělo by to být tak těžké. Alespoň v to doufal.


***

Harry se, už asi po desáté, ústy přiblížil k figurce ukryté v dlaních, a zašeptal:

"Dárek pro mě."

Tentokrát už se nečervenal, když se z figurky ozvalo jeho dlouhé, těžké zasténání a rychlý dech. Na začátku, těsně po nahrání, když si to poprvé poslechl, měl pocit, že je jeho tvář tak rudá, že se odpaří. Bylo divné poslouchat svoje vlastní steny, které vydával během masturbace. Divné, ale tak nějak… vzrušující. Začínal chápat, proč se to Snapeovi tolik líbilo. A teď ho bude moct poslouchat. A možná, že dokonce… ne, nemysli na to, o čem chceš přemýšlet, nebo se vzrušíš. Znova.

Steny a dýchání už dosáhly nejvyšší úrovně, a změnily se v chraplavé výkřiky. Harry si olízl ret, zavřel oči a vzpomněl si přesně na ten pocit, když už byl skoro…

Ano, teď. Dlouhý, chraplavý výkřik. Tak, jakoby umíral potěšením a nedostatkem dechu se snažil říct světu, jak mu je úžasně. Dokonce ani nevěděl, že tak zní… jeho penis se ozval, ale Harry mu přikázal, aby klidně ležel. Poněvadž teď, teď, po tom zrychleném dýchání, sténání a lapání po dechu, teď mělo přijít to nejdůležitější…

Těžký, chraplavý, ale dobře slyšitelný šepot:

"Dobrou noc, Severusi…"

Usmál se. Výborná práce. Ha, až se Severus podívá…! Harry vzal malou zelenou krabičku se stříbrnými vločkami a opatrně položil figurku na saténový potah dovnitř. Zavřel ji a pomocí magie jí ovázal stříbrnou stuhou. Natáhl se kartičce a vyrytým obrázkem lva a hada. Opatrně ji rozevřel a podíval se na text uvnitř. Dlouho přemýšlel nad tím, co napíše. Vše, co ho napadlo, bylo sentimentální, nebo příliš děsivé, nebo prostě hloupé.

'Chci být s tebou', 'Budeš navždy v mém srdci', 'Nemůžu bez tebe žít'… ne, ne a ještě jednou ne! Všechno bylo na nic. Potřeboval něco, něco… Potřeboval něco, co doopravdy cítí.

Na konec, po hodině či dvou intenzivního zírání na papír, se objevila hlava lva a hada, vzájemně propletených, sloučených v jedno… vzal pero a napsal to, co plynulo přímo z jeho srdce.

Severusi…

Nedokážu s tím bojovat, nedokážu tomu utéct, mohu jedině strávit život vedle tebe. A stále víc tě potřebuji.

Na památku našich společných prvních Vánoc.

Tvůj Harry

***

Když se následný den vzbudil, slunce již bylo vysoko na obloze. Byl tak unavený z předchozí bezesné noci, že teď, když tu nebyl nikdo, kdo by ho vzbudil, spal tolik, co jen mohl. A zaspal snídani. Naštěstí se tu zřejmě stavil jeden z domácích skřítků a nechal mu na nočním stolku pár toustů. Jeho nálada byla ještě lepší než včera. Protože dnes byl ten den, na který tak dlouho čekal. Dnes… stráví Vánoce se Snapem!

Hned po zkonzumování jídla, si připomněl, že zapomněl napsat dopis Lupinovi. Měl teď už dost času. Vzal pero a pergamen a napsal několik typických slov, že je všechno v pořádku, že se dobře učí, a Brumbál ho sleduje jako oko v hlavě. A tehdy dostal ten nápad. Ředitel před ním tajil některá fakta, ale možná že Lupin… možná, že mu řekne víc o tom, co se venku děje? Je přece členem Fénixova Řádu. Určitě ví víc, než jen to, co mu řekl Brumbál. Ještě chvíli přemýšlel, a pak se rozhodl přidat několik otázek, které vypadaly co nejvíc nevinně, aby si Lupin nemyslel, že od něho Harry chce vyzvědět nějaké tajné informace. 'Zajímalo by mě, jak ti jde tvá práce pro Řád? Je všechno v pořádku? Slyšel jsem podivné zvěsti. Zřejmě Voldemort sílí, víš o tom něco? Měli bychom se připravit na konfrontaci?' a několik dalších v podobném stylu, vkládajíc mezi ně obyčejný život v Bradavicích.

Spokojen s výsledkem, zapečetil obálku a vydal se do sovince. Hedvika byla neobvykle nadšená z možnosti dostat se z hradu a vystřelila z okna hned, jakmile jí připevnil obálku, a Harry jí nemusel ani slibovat soví pochoutky.

Několik hodin strávil na koleji, polehával a četl knihu, kterou mu dal Ron. Nikdo ho nerušil. I když věděl, že několik studentů v Bradavicích zůstalo na Vánoce, aby byl upřímný, nezajímalo ho to. Konečně měl klid a mohl odpočívat. Byla pravda, že ho čekala hromada domácích úkolů, které jim učitelé neváhali zadat poslední den školy, ale pro teď se rozhodl, že se o ně nebude starat. Teď měl mnohem důležitější věci. Například Snapea.

Na oběd se však rozhodl sejít dolů, aby se profesoři případně nezačali divit, kam se poděl jejich zlatý chlapec. A když překročil práh Velké Síně, byl zaskočený. Neviděl Snapea, to nebylo překvapení. U učitelského stolu, ke kterému zasedli všichni studenti, co zůstali v Bradavicích a profesoři, seděla Luna a Tonksová. Naproti sobě. A vedle nich pět mladých zmijozelů, čtyři mrzimorové v různém věku a dva havraspárští vypadající na prvňáky. Z nebelvíru tu nebyl nikdo. Harry zamrkal a zamířil na konec sálu. Brumbál ho přivítal zdvořilým přikývnutím a Luna se na něj zářivě usmála. Harry se posadil mezi havraspárce a mrzimora a zdvořile pozdravil každého z učitelů. Kromě Tonksové, Brumbála a profesorky McGonagallové zůstala profesorka Prýtová, Sinistrová, Hagrid a profesor Kratiknot. A Snape.

Takže Luna a Tonksová měly ten samí plán, jako Harry a Snape. Aspoň to tak vypadalo. Zvlášť, když se na sebe tak usmívaly. Harry se kousl do tváře a nabral si brambory s česnekovou omáčkou.

Moc nemluvili. Brumbál vyprávěl cosi profesorce Prýtové, a Hagrid se celou dobu neustále usmíval na Harryho a ptal se ho, kdy ho navštíví. Harry slíbil, že následující den. Plánoval k němu jít později, ale mohl čekat, že to nemůže odkládat, aby se poloobr neurazil, když by ho uviděl.

Luna se moc neozývala. Rozhlížela se okolo zasněným pohledem a řekla Harrymu, že vypadá velmi radostně a nadšeně. Jako by něco očekával.

Bylo pošetilé předstírat, že tomu tak není, protože věděl, že ať vymyslí jakoukoliv výmluvu, Luna mu jí neuvěří. Protože znala pravdu. Proto přikývl a pomalu roztáhl ústa v úsměvu.

"Zlom si nohu," odpověděla radostně a Harry měl na několik minut problémy s dýcháním, když se začal dusit bramborou. Nakonec, díky pomoci madam Pomfreyové, která přiběhla a udeřila ho do zad, se mu podařilo chytit dech.

Luna se na něj vystrašeně dívala.

"Promiň, jestli jsem řekla něco špatně, Harry. Několikrát jsem to slyšela, jak si to moji vzdálení mudlovští příbuzní přejí, když na něco čekají. Ale bylo mi jasné, že nemluvili o nohách, přeci by nikdo nechtěl mít zlomené nohy, protože je to velmi bolestivé. A pak, když se bavili sjížděním po zábradlí a nejmladší z nich náhle začal křičet jako blázen a podivně pištivým hlasem řekl mojí tetě, že si 'poranil svoje přirození', pomyslela jsem si, že je to asi ještě bolestivější, než zlomit si obě nohy. Bylo to jasné, protože ležel na podlaze a svíjel se. Tak jsem si myslela, že je lepší si to přát. I když jednou, když jsem popřála zlomení nohy své tetě, když se chystala jít k mudlovskému lékaři s revmatem, nebo s něčím takovým, začala na mě křičet." Zakončila Luna a hluboce se nadechla, podívala se na Harryho, který jí věnoval nervózní úsměv a v duchu si pomyslel, že Luna je skvělá přítelkyně, ale pokud by s ní měl vztah, asi by musel každý den užívat lektvary, které by alespoň částečně otupily jeho smysl pro realitu. Nebo by začal brát drogy.

Při pohledu na Lunu a Tonksovou, které po sobě vrhaly kradmé pohledy, si na něco vzpomněl. Snape řekl, že nahlásí Tonksovou. Ale zdálo se, že mezi Nymfadorou a ředitelem bylo všechno v pořádku. Brumbál jí pochválil barvu vlasů a vyjádřil naději, že je Tonksová v Bradavicích šťastná. Jen jednou získala nervózní výraz, když se zeptal, jaká byla oslava, ale všichni, kteří na ní byli, včetně Harryho, ho ujistili, že byla opravdu skvělá, a že se nemůžou dočkat další.

Co to znamenalo, že to Snape vzdal? Ne, to nebyl jeho styl. Možná se prostě rozhodl počkat a udělat to až po Vánocích? Pro Harryho? Možná. Ta myšlenka ho hryzala, i když dokončil večeři s úsměvem na tváři a velmi dobrou náladou.

Po jídle, aniž by se na někoho podíval nebo s někým mluvil, se rychle vrátil na kolej. Byl příliš rozrušený. Nyní už jen přemýšlel o vánoční večeři a o tom, co se stane po ní. A nepochyboval, že se něco stane.

Jakmile si lehl na postel, pocítil v kapse teplo. Vytáhl kámen a jeho srdce začalo bít o něco rychleji. Četl zprávu:

Po večeři, v mých komnatách.

Teď už Harryho srdce zrychlilo tak, že měl pár minut potíže ho uklidnit. Byl tak zatraceně vzrušený, že chvíli jen chodil dokola po místnosti, nevěděl, co má teď dělat, ani v jakém pořadí to udělat a zda to vůbec dělat.

Po krátké úvaze se rozhodl provést svůj 'mazaný' plán. Přemýšlel o tom už dřív, ale trochu se toho obával. Ale co, koneckonců stráví Vánoce se Severusem, musí do těch mrazivých komnat vstoupit svátečně naladěný. Zavolal skřítka a požádal ho o dostatečné množství řetězů, světýlek a nějaký vánoční stromek, protože chtěl 'ozdobit ještě trochu svojí kolej'. Skřítek jako obvykle, projevil přehnané nadšení a přinesl mu pytel plný různých vánočních ozdob. Harry strávil několik minut výběrem vhodné barvy z množství girland a řetězů. Zaměřil se na zelenou a stříbrnou. A červenou. Musel tam vpravit trochu svojí osobnosti. Všechno schoval do malého sáčku, pak se vkradl ze své koleje v neviditelném plášti a ukryl ho za sochu ghůla, který se nacházel vedle schodů vedoucích do sklepení, pak se rychle vrátil nahoru. Vezme ho, až půjde ke Snapeovi.

Do večeře zbývalo několik hodin. Bylo by vážně hloupé začít se připravovat už teď. Ale Harry ve svém současném stavu nepřemýšlel příliš racionálně. Nejprve vytáhl zpod postele svůj kufr, vyndal z něj novou, červenou košili a černou kravatu. Byly zmačkané a tak na ně použil vyžehlovací kouzlo. S kalhoty to už nešlo tak lehce. Věděl jak opravit díry, ale zpravení roztrhaných a krvavých kalhot už nebylo tak jednoduché a strávil několik dlouhých minut procházením učebnice kouzel. Po nějaké době, kdy nejprve obarvil kalhoty na fialovo, následně je zmenšil a přebarvil na černou, byl už s výsledkem spokojen a kalhoty byly opravené a čisté. Bylo by to rychlejší, kdyby jediná věc, na kterou myslel, nebyl Snape. Nedokázal se soustředit a tak si našel jednoduché kouzlo na uvázání kravaty. Po povinné sprše se oblékl, zmenšil dárek pro Severuse, aby se mu vešel do kapsy, a pak stál před zrcadlem, a marně se snažil upravit své vlasy. Hodiny ve společenské místnosti odbily osmou hodinu.

Sakra! Večeře začínala o hodinu dřív než normálně! Úplně na to zapomněl! Rychle si uhladil vlasy, nebo se aspoň pokusil, rozhlédl se, jestli něco nezapomněl a pak se, s rychle bijícím srdcem, rozběhl do Hlavní haly. Když vstoupil do Velké Síně, všichni už seděli u stolu.

No paráda, přišel jako poslední!

Ale když přišel blíž, jeho srdce se zbláznilo ještě víc. Jediné volné místo, které zůstalo, bylo… přímo naproti Mistrovi Lektvarů. Chvíli, když si sedal k dlouhému stolu, nemohl uvěřit svému štěstí, ale pak pochopil. Prostě žádný ze studentů nechtěl sedět tváří v tvář svému nenáviděnému profesorovi. Dokonce i mladí zmijozelové seděli na druhém konci stolu. A dalším překvapením bylo, že vedle volného místa… seděla Luna, která se na něj otočila a usmála se. Když si Harry sedal, konečně se mohl podívat na Snapea. Muž seděl s mírně skloněnou hlavou a se zkřiveným nešťastným výrazem.

Bylo to divné, ale Harry pocítil náhlý příval vděčnosti. Muž vylezl ze svého chladného, temného sklepení a seděl v záři vánočních světýlek a vedle Brumbála ve fialovém hábitu. Brumbál, který právě přerušil rozhovor s profesorkou McGonagallovou, která seděla napravo od něj, se na Harryho usmál.

"Harry, drahý chlapče, čekali jsme na tebe," řekl žoviálně.

"Omlouvám se," zamumlal chlapec. "Zapomněl jsem, že..."

"Och, to je v pořádku," mávl ředitel rukou. "Nejdůležitější je, že jsi dorazil. Vyprávěl jsem vám, jak se kdysi jeden ze studentů ztratil na chodbách a nemohli jsme ho nalézt? Objevil se až po třech dnech v podkroví Astronomické věže. Nedokázal vysvětlit, jak se tam ocitl. Pravděpodobně natrefil na jedno z těch přemisťovacích zrcadel, které se občas v hradě objevují. Žádné z nich se mi ještě nepodařilo chytit a to jsem se už snažil… téměř půl života." Brumbál vypadal o něco méně unaveněji, než obvykle a mnohem veseleji. Buď se jeho mysl začala věkem zjednodušovat, nebo to bylo vánočními svátky, které ho ovlivnily. Všichni věděli, že Vánoce jsou kouzelné období.

Harry se zdvořile usmál a posadil se vedle Luny, ale než se na Snapea podruhé podíval, dívka se k němu naklonila a zašeptala:

"Držela jsem ti místo, Harry."

Chlapec pocítil, jak se mu na tvářích objevuje ruměnec. Vymáčkl ze sebe poděkování a podíval se na Severuse, který zvedl hlavu ve stejnou chvíli a podíval se na něj. Jeho tvář zůstala stejná, ale Harry to uviděl. Jasný, rychlý a velmi silný záblesk v černých očích. Dokázal číst takové signály už bez chyby. Nicméně to způsobilo, že se teplo uvnitř jeho nitra rozhořelo a jeho tváře nabraly intenzivnější barvu.

Když to Severus postřehl, zamračil se a Harry rychle sklonil hlavu, přikazujíc si se uklidnit. Ale snadno se to řeklo 'uklidni se', když byl Severus jen metr od něj. A pak si uvědomil, že pod stolem jsou si ještě blíž. A kdyby se pokusil, mohl by se dotknout jeho nohy…

Ne, ne. Ne! Ne teď! Je to nebezpečné.

Ale, zatraceně, byl tak blízko…

Harry se v mysli pokáral a celou svou vůlí se přinutil sedět klidně.

"Pottere, chováte se jako granát před výbuchem," řekl tiše Snape a zíral na něj přes zamračené obočí. "Jestli vás moje přítomnost natolik vyvádí z rovnováhy, možná byste si s někým chtěl vyměnit místo? Bylo by to bezpečnější… pro vás." Dokončil Mistr Lektvarů, ačkoliv pauza před koncem věty naznačovala, že zamýšlel říct něco úplně jiného.

Harry se naježil. Chtěl sedět proti Severusovi! Nedostane ho odsud, jen proto, že si Snape myslí, že se nedokáže ovládat. Věděl, že je trochu vynervovaný, ale potřeboval jen trochu času, aby se uklidnil.

"Děkuji, profesore," odpověděl klidně, "Ale je mi dobře, tam kde jsem. Můžu vás ujistit, že nehodlám vybouchnout, jestliže to vy neuděláte první."

Po těchto slovech se v očích muže cosi zablýsklo a Harry se v duchu zasmál.

První kolo proběhlo. A vypadalo to, že Harry získal bod.

"Och, ujišťuji vás, Pottere, že to se dřív změním v zatraceného třaskavce a vrazím do vás výbušný roh," vycedil Snape a probodl Harryho temným, ale jednoznačně divně se blýskajícím pohledem. A Harry pocítil, jak se mu cosi převrátilo v žaludku, když si vzpomněl na třaskavčí roh.

To, to se právě vlastně Snape přiznal, že on…? A to…?

Harry zamrkal a snažil se vzpamatovat ze šoku.

No dobrá, řekněme, že je to remíza.
...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 24. května 2018 v 12:47 | Reagovat

Nevím, jestli chci vědět, jakej "roh" Severus přesně myslel... xDDD Děkuju za překlad. :3

2 Lea Lea | 24. května 2018 v 16:16 | Reagovat

díky moc za překlad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama