DI - kapitola 38-1. - část II.

15. července 2018 v 19:35 | Elloii |  Desiderium Intimum
Kapitola 38-1.

Část II.




...

"Co se ti stalo s nohou, Pottere?"

Harry ucítil, jak zrudnul. Položil knihy na stolek a bez jediného pohlédnutí na muže stočil pohled do krbu.

"N-nic," zamumlal. Nechtěl mu to říct. Nechtěl slyšet, že je tak hloupý, že ani neumí chodit po schodech nahoru a dolů, aniž by si něco neudělal.

"Pottere, položil jsem ti otázku." Snapeův hlas se stal ostřejším.

No, nemělo smysl něco zapírat ne? Nemohl to skrýt, nemohl lhát, protože by se Severus stejnak dozvěděl pravdu, a byl by na něj ještě více nahněvaný.

"Já…" začal, aniž by se odtrhl od ohně. "Nechtěl jsem se zpozdit. Běžel jsem po schodech a… stoupl jsem na falešný schod. Vždycky si to hlídám, ale tentokrát jsem spěchal. Upadl jsem a nemohl se uvolnit. A potom se objevil Protiva, upustil jsem hůlku a musel jsem poprosit Dobbyho o pomoc… Omlouvám se, že jsi na mě musel čekat tak dlouho, protože jsem neohrabaný." řekl tiše a cítil na tvářích rozlévající se hanbu. "Pak jsem chtěl přijít co nejdříve, ale… bolelo mě to tak, že jsem nemohl."

Tak. Řekl to. Teď ho Snape může dál urážet a vysmívat se mu, tak jako Protiva, že je smolař a ufňukánek. Teď už mu bylo všechno jedno. Cítil se unavený. Tak unavený.

Ale místo toho jen uslyšel, jak muž vstal. Vydechl úlevou, že ho muž nezamýšlí urážet. Zhroutil se v křesle a vpil zrak do praskajícího ohně.

Všechno mělo být úplně jiné. Všechno bylo naopak. Měl sem přijít a učit se, povídat si, trávit spolu čas a možná že i… dělat něco zajímavějšího. A skončilo to křikem, vztekem a hanbou.

A vše kvůli němu! Kdyby nešel spát, nezaspal by, nemusel by tak spěchat, nespadl by do té díry, nemusel ho otravovat Protiva a nemusel by volat Dobbyho o pomoc…

Najednou se jeho mysl zastavila a málem vyskočil z křesla, když cítil, jak ho někdo popadl za zraněný kotník. Odtrhl zrak od ohně a podíval se dolů, a jeho srdce se zastavilo.

Severus před ním klečel na podlaze. V jedné ruce držel lahvičku s jakousi průhlednou mastí, a druhou opatrně vyhrnoval nohavici jeho kalhot. Po chvíli odložil lahvičku na podlahu, chytil ho za nohu a sundal mu botu, a mnohem pomaleji mu sundal ponožku. Harry sevřel dlaně na opěradlech křesla, a cítil pekelnou bolest, když se bavlna otírala o jeho poraněnou kůži.

Ale tyto pocity byly postupně nahrazovány jen jednou, nezvykle jasnou a výraznou myšlenkou, která mu křičela přímo v hlavě:

Severus před ním klečel! Klečel. Před ním. Opravdu to udělal. A chtěl mu uzdravit nohu.

Harry nevěděl, že může pocítit tolik pocitů naráz: úlevu, šok, radost a vzrušení. A nejdivnější bylo to, že pohled na klečícího a nakloněného Snapea v něm rozbujel vzrušení a jeho penis se začal probouzet.

Harry neviděl mužovu tvář důkladně, částečně ji zakrývaly spadlé černé vlasy, ale viděl na něm koncentraci a opatrnost, když mužovy oči důkladně zkoumaly ránu. Černé obočí se zamračilo a Harry věděl, co to znamená. Že to není dobré.

Severus sáhl po lahvičce a nabral do prstů průhlednou substanci, pak opatrně zvedl Harryho nohu a opřel si ji o stehno (v té chvíli se v Harryho mysli objevila nezvykle jasná představa a v jeho rozkroku škublo) a jemně se dotkl rány.

Harry si povzdechl, když ucítil příjemný chlad uklidňující bolestivé pálení, když Snape roztíral mast po jeho noze, ale občas se z jeho úst ozvalo i zasténání, i když se je pokoušel ztlumit. Každý, i jen lehký dotek, mu přinášel úlevu od bolesti. Ale pokaždé, když ze sebe vydal ještě hlasitější vzdech, Severus se na chviličku zastavil a pak se místa dotkl opatrněji.

"Co sis ještě zranil?" zeptal se tiše, když skončil a Harry se podivil, jak roztřeseně zní jeho hlas.

"Koleno," zašeptal tiše. "To druhé." dodal, když se Severus dotkl jeho pravé nohavice, aby ji vytáhl ještě výše.

Muž se přesunul a vyhrnul Harrymu kalhoty nad koleno. Chlapec uviděl rozedřenou kůži a fialový flek, který už se začínal podlévat. Tentokrát už to tolik nebolelo a Harry se mohl soustředit jen na ten úžasný pohled před sebou a představovat si vše, co by mohl Snape klečící na podlaze dělat. A měl opravdu bohatou představivost.

"Ještě tě něco bolí?"

Zeptal se znovu Severus, když důkladně vmasíroval chladnou substanci do jeho kolena.

"Myslím, že jsem si něco udělal se zápěstím." zamumlal Harry a natáhl před sebe ruku. Cítil se trochu trapně, když si pomyslel, že si mohl namlátit ještě víc, jen aby se ho takhle Snape dotýkal.

Severus vytáhl rukáv jeho košile.

"Vymknuté," řekl krátce a před mastí, vytáhl hůlku a přiložil její konec k Harryho zápěstí. Neřekl žádné zaklínadlo. Zavřel jen oči a jeho čelo se zamračilo. Po chvíli Harry ucítil jemné teplo, které obklopilo jeho ruku, a spatřil jasné světlo, které se rozzářilo kolem zápěstí a ovinulo jej. Po chvíli měl pocit, jako by jeho ruka byla v teplém obvazu, který narovnával kosti a přesunoval je na správné místo. Zašklebil se, když ucítil záblesk bolesti, ale trvalo to jen chvilku.

Záře zmizela, ale teplo zůstalo. Severus otevřel oči, schoval hůlku a sáhl po masti, aby ji nanesl na zraněné místo. Harry si teprve teď všiml, jak moc nateklé bylo jeho zápěstí. Po jemném vmasírování masti do kůže, Severus odložil mast na podlahu a naklonil se, aby ji zavřel.

Harry zadržel dech, obklopený stimulujícími obrazy. A kdyby tak… kdyby ho o to požádal?

Ne, sakra! Rozhodně ne teď, když na něj Snape byl tak naštvaný! Jen by se mu vysmál, a Harry by už neměl znovu odvahu.

Ne, někdy jindy. Udělá to, ale někdy jindy. Jakmile sebere dostatek odvahy.

"Dám ti tu mast," ozval se po chvíli muž, odkládajíc lahvičku na stolek. "Musíš si mazat všechna zraněná místa třikrát denně. Nejsilnější vrstvu nanes na kotník."

Harry přikývl a ani jednou se ještě nedokázal podívat Severusovi do očí. Kdyby se mu na chvíli alespoň uklidnilo to hloupé srdce a přestaly se mu po tvářích plazit plameny…!

"Děkuju." zašeptal. "Opravdu děkuju." Slabě se usmál a teprve teď zvedl hlavu, ale v tu samou chvíli se muž zvedl a zamířil k ložnici. Harry si domyslil, že si šel asi umýt ruce. Ujistil ho zvuk otevíraných dveří do koupelny, a po chvíli šum vody v umyvadlu.

Podíval se na hodiny visící na zdi. Podle Snapeových slov měl ještě patnáct minut. Naklonil se dopředu, aby si obul botu. Ponožku schoval do kapsy.

Po chvíli Severus vyšel z koupelny a beze slova prošel obývacím pokojem, kráčejíc do kabinetu. Harry slyšel cinkavé zvuky přemisťovaných lahviček. Podíval se na dveře, zaskočený mužovým chováním, ale prudce odvrátil hlavu, jakmile zahlédl ve dveřích pohyb. Severus se před ním zastavil a podával mu lahvičku střední velikosti. Sklo bylo tak temné, že Harry neviděl barvu substance uvnitř.

"Vypij polovinu teď, a druhou polovinu zítra ráno," řekl Snape podávající mu lektvar.

Harry se podíval na štítek.

'Naraženiny' - hlásal nápis, ve kterém poznal Severusovo ostré písmo.

Odzátkoval lahvičku a vypil půlku. Bylo to tak nechutné, že to v první chvíli chtěl vyplivnout. Bylo to slizké a hořké. Přinutil se, aby polkl celou dávku, pak zakorkoval lektvar a schoval si ho do kapsy.

"Díky," vydechl, usmál se a snažil se zbavit hořké stopy v ústech.

"Jak se cítíš teď?" zeptal se Severus, a sedl si do svého křesla. Řekl to zdánlivě neškodně, ale Harry vycítil v otázce skrytý zájem.

"Značně lépe," odpověděl, a lehce se na něj usmál. Sáhl po sklenici bílého vína stojící na stole a jedním lokem ho vypil. Když postavil sklenici zpět, všiml si, že ho sledují temné oči a Severusovo zvednuté obočí.

"Chtěl jsem se zbavit té nechutné chuti," vyjasnil rychle. "Poslouchej…" začal, ale vlastně nevěděl, co říct. "Děkuju za všechno, co pro mě děláš. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Myslel jsem, že sem prostě přijdu a… strávíme příjemný večer. Nechtěl jsem tě rozčílit, a určitě jsem nechtěl spadnout na těch zatracených schodech. Ale stalo se. Doufám, že už se na mě nezlobíš?" Poslední, nadějně položená otázka visela ve vzduchu jako balonek, který každou chvíli může prasknout.

Severus se na Harryho podrážděně podíval.

"Ne, už nejsem naštvaný, ty hloupý kluku. Potřebuješ moje písemné potvrzení, aby ti to došlo?"

Harry potřásl hlavou, a cítil, jak z něho mizí napětí. Povzdychl úlevou, uklidnil se a opřel se v křesle. V té chvíli se muž zvedl a šel do kabinetu, ze kterého se po chvíli vrátil a nesl v ruce ruličku pergamenu. Položil ji na stůl a vzal z knihovny černou, hladkou knihu, bez žádného titulu, podle kterého by jí Harry mohl poznat. Položil ji vedle pergamenu a šel k baru pro karafu vína. Nalil Harrymu polovinu sklenky a postavil ji na stolek, pravděpodobně, aby ji mohl použít později, aniž by musel vstát nebo ji přivolávat magií.

Po všech těchto přípravách se opět posadil do křesla, vzal do ruky brk, namočil ho v inkoustu, levou rukou chytil sklenici s vínem, drobně se napil a naklonil se nad pergamen.

Harry se podíval na hodiny. Čas jít. Jeho půl hodiny minulo a Snape mu zřejmě tímto způsobem chtěl oznámit, že nyní se zamýšlí zabývat svými věcmi a Harry by měl odejít.

Tiše si povzdychl a pomalu, nemotorně se zvedl z křesla. Naklonil se dopředu, levou rukou sebral všechny svoje knihy a otočil se k východu, když na krku ucítil pálící pohled a slyšel za sebou ostrý hlas:

"Kam jdeš, Pottere?"

"Ee…" Harry se otočil k muži. "Chtěl jsem jít na kolej. Řekl jsi, že můžu zůstat jen půl hodiny a myslel jsem, že…"

"Tvým problémem je, že přemýšlíš jen tehdy, kdy je to zbytečné. Sednout." Znělo to jako rozkaz, takže Harry spadl zpět do křesla, překvapený tím obratem.

"Nechci ti překážet…" řekl tiše.

"Jestliže bych se domníval, že mi překážíš, už dávno bys tu nebyl. Jestli si dobře pamatuji, chtěl ses učit. Nebo sis sebou ty knihy vzal, jen aby ses procvičil v jejich přemisťování z věže do sklepení a zpět?"

Harry pocítil, jak se na jeho ústech sám od sebe objevil úsměv. Severus chtěl, aby zůstal. To znamenalo, že se všechno vrátilo do normálu. Odložil knížky zpátky na stolek, pak se postavil a pomalu ho obešel. Ignorujíc podezíravý pohled, se naklonil a objal Snapea kolem krku. Než se zaskočenému muži podařilo vykonat jakýkoliv pohyb, Harry zavřel oči a přitiskl tvář na tvář. Pevně.

Slyšel Severusův překvapený nádech, cítil teplo jeho tváře a jemné strniště. A to stačilo, aby zapomněl na vše, co se předtím stalo. Nezáleželo na tom. Na ničem by nezáleželo, kdyby vždy mohl prostě přijít a přitulit se. Tak jako teď. A políbit ho na tvář. Ano, přesně tak…

Odtáhl obličej a přitiskl své rty na teplou kůži. Když se odsunul, Severus ho sledoval zamračenýma očima a semknutými rty, A Harry si chvíli přál, aby mohl na té tváři vykouzlit alespoň slabý úsměv.

Usmál se na Snapea, pak se beze slova odvrátil a bez velkých obtíží se dostal ke křeslu.

"Vím, že sis nemohl pomoci, ale byl bych vděčný, kdyby ses teď začal zajímat o svou práci a mě dovolil věnovat se té mé, pokud to pro tebe nebude příliš velká oběť."

Harry přikývl a vytáhl učebnici Lektvarů. Severus se podíval jedním okem na obal, ale nic neřekl. Harry postřehl v jeho očích slabý záblesk a vyložil si ho tak, že muž je pravděpodobně potěšený, že se rozhodl ze všech předmětů nejdříve učit ten jeho.

Otevřel knihu na kapitole Lektvary ohřívací a zchlazující, opřel se v pohodlném křesle a zabral se do učebnice.

Učit se Lektvary, když jen metr od něho seděl Mistr Lektvarů, byl zvláštní zážitek. Protože místo toho, aby se zaměřil na text, raději si prohlížel mužův profil, když se nakláněl ke knize, a na způsob jakým mu vlasy spadaly kolem obličeje. Přemýšlel, jestli existuje nějaká metoda, aby svůj zájem o Snapea přenesl na Lektvary, ale bylo to nereálné.

Po nějaké chvíli, kdy pozoroval Snapea, uviděl na jeho ústech zlomyslný úšklebek. A velmi rychle pochopil, co to znamená. Snape připravoval test. Test, který jim pravděpodobně předloží hned první den po vánočních prázdninách. Neměl vedle sebe Hermionu, která mu obyčejně byla nápomocná při učení, ale měl přece Severuse. Možná nebude naštvaný, když se ho Harry na něco zeptá?

"Severusi…" začal tiše. Muž zvedl hlavu a očividně čekal na pokračování. "Můžu se tě na něco zeptat? Nerozumím jedné věci."

"To je novinka," štěkl Snape. Harry sevřel rty.

Vážně, mohl by si občas ten výsměch odpustit.

"Už nic," odpověděl zabručeně a vrátil se ke čtení.

"Pottere, nechovej se jako ublížené děcko."

Harry vzhlédl a tvrdě se podíval na Severuse.

"Chtěl bych, abys občas nechal těch svých škodolibých komentářů týkajících se mé inteligence nebo čehokoliv jiného. Byl bych ti opravdu vděčný."

Mistr Lektvarů na něj chvíli zíral. Harry se neodvrátil. Musí tuhle záležitost konečně dát do pořádku, nemůže to pokaždé ignorovat. Věděl, že má Snape jistý způsob chování a ten nic nezmění, ale mohl by se čas od času překonat. Aspoň jen někdy.

"Popřemýšlím o tom," odpověděl po chvíli muž. "Poslouchám, chtěl ses na něco zeptat?"

'Popřemýšlím o tom…' No, to byl určitě začátek. Harry se na moment zarazil, byl si jistý, že se mu Snape vysměje. Doufal, že to teď skutečně neudělá.

"Co je to anafyzický šok? Tady je napsané, že by se lektvar neměl podávat lidem, kteří jsou alergičtí na vajíčka, protože můžou zažít tenhle šok."

"Za prvé, je to anafylaktický šok, Pottere, a za druhé… znáš někoho, kdo by byl na něco alergický?"

Harry rychle zapátral ve své paměti. Vzpomněl si, jak byl jednou Dudley po píchnutí včelou strašně opuchlý, měl nějaké křeče a museli ho odvézt do nemocnice. Teta Petúnie ho po zbytek prázdnin nutila nosit na hlavě síť, která vypadala jako závoj a Harry se skvěle bavil pokaždé, když někdo dělal sugestivní poznámky o Dudleyho nové pokrývce hlavy.

Přikývl.

"Anafylaktický šok nastoupí tehdy, když se alergická osoba dostane přímo do kontaktu s daným alergenem. Organismus se dostane do šoku, což může vyvolat křeče, krvácení, otok, život ohrožující vyrážku, dušnost a bolesti."

Harry znovu přikývl a přitom si vzpomněl, jak měl v plánu vypustit nějaké včely v Dudleyho pokoji. Dobře, že to neudělal. Dokonce ani Dudley si tohle nezasloužil.

"Co ještě?" zeptal se Severus s netrpělivostí v hlase.

"Nic, díky," zamumlal Harry a znovu se vrátil k učebnici. Po chvíli čtení, v půlce další stránky se zamračil. "Nechápu," zamumlal si pro sebe. Ucítil na sobě Snapeův pohled. Zvedl hlavu a všiml si, že muž měl pevně semknutá ústa. "Tady se píše, že dračí kořen je třeba nakrájet a nasekat."

"Ano?" zeptal se nakonec Severus, když už víc Harry nepokračoval a jen na něj bez mrknutí zíral.

"To je přeci to samé," řekl nakonec Nebelvír. "Jak to můžeš nakrájet i nasekat? Chápu, kdyby tam bylo například 'nakrájejte a rozdrťte' nebo 'nakrájejte a rozmělněte'…"

"Pottere…" řekl pomalu muž a přerušil Harryho řeč. "Opravdu ses za těch šest let nic nenaučil? Začínám mít obavy, že v tvém případě by i padesát nestačilo."

Harry se ušklíbl. No, zdá se, že moc dlouho nevydržel do něj nerýpat.

"O to nejde. Jen prostě… to nedává smysl. A pak na nás křičíš, že jsme neuvařili dobře lektvar."

Mistr lektvarů zavřel oči. Vypadalo to, jako by prosil vyšší moc o trpělivost.

"Můžeš mi říct, co je to krájení?" zeptal se, když zvedl víčka.

"Vezmeš nůž a krájíš na malé kousky."

"Dobře. A sekání?"

"No… to je to samé, jenže děláš ještě menší kousky. Ale proč nejdřív krájet menší a později ještě na menší? Nemůže se to nasekat hned?"

"Jedno po druhém. Kdy kořen nebo cokoliv jiného vypustí nejvíce šťávy? Při krájení nebo sekání?"

Harry se zamyslel a připomněl si hodiny lektvarů. Nikdy tomu nevěnoval příliš pozornost. Prostě jen všechno rozřezal na kusy.

"No… e… asi během sekání."

"Důkladně stiskneš rostlinu a částečně během toho procesu ji nakouskuješ rychlými pohyby nože. Během krájení to děláš jemněji - osekáš oddenky, netlačíš na kořen, díky čemuž vymačkáš méně šťávy. Ale pokud zkombinuješ krájení a sekání, tehdy budeš mít z rostliny nejvíce šťávy a současně přijatelné kousky, které se rychleji uvaří. V samotném krájení bys měl buď velké kusy a hodně šťávy, a v samotném sekání bys měl málo šťávy, i když malé kousky. Díky tomu by ztratila směs správnou barvu a konzistenci. Při přípravě lektvarů je nejdůležitější čistá a přesná příprava přísad. Každá, i ta nejmenší je důležitá, a když je upravena nesprávně, nepřesně nebo lajdácky, tehdy je veškerá práce marná."

Harry poslouchal s ohromným zájmem. Rozhodně s větším než kdykoliv projevil ve třídě. Tady, teď když byli úplně sami, všechno se to zdálo o mnoho zajímavější. Zvlášť, když o tom mluvil Snape.

"Rozumím," odpověděl. "Děkuju, že si mi to vysvětlil. Teď, když už vím, že je to takhle důležité, nebudu mít problémy se správnou přípravou lektvaru." Usmál se.

"Uvidíme," zamumlal muž a vrátil se ke své práci, což Harry vzal jako znamení, že diskuze skončila. Přinejmenším pro teď.

Když se vypořádal s Lektvary, zabral se do Dějin. Po několika stránkách se přistihl, jak začíná usínat, a tak rychle odložil knihu, a vzal si něco zajímavějšího, aby zapojil větší část mozku - Formule.

Poté, co si přečetl úvod a základní zásady kopírovacího kouzla, odložil učebnici na bok a vstal z křesla. Následně vytáhl hůlku a namířil ji na knihu Lektvarů ležící na stole.

"Geminio," řekl a udělal ve vzduchu dva rychlé pohyby rukou, jako by chtěl cosi rozseknout. Na zlomek sekundy se vedle knihy objevil obrys druhé knihy, ale zablikal a zmizel. "Geminio!" opakoval hlasitěji, a mávl hůlkou pevněji, leč jediná reakce byl o něco výraznější obrys, který stejně zablikal a zmizel jako poprvé. "Co se to…?" zamumlal. "Přece to není těžké. Viděl jsem, jak to Hermiona dělala."

Severus přestal psát a zvedl hlavu, aby se podíval na Harryho.

"Ještě jednou si v učebnici přečti, jaký pohyb hůlkou se má udělat, Pottere."

Chlapec nahlédl do knihy ležící na boku.

"'Ukažte hůlkou na objekt a udělejte dva oddělené vertikální švihy hůlkou. Pamatujte, že je třeba je od sebe oddělit a vykonat je silou a přesností.' No přesně tak to dělám. Ukázal jsem hůlkou," Zvedl hůlku do vzduchu. "Švihnul jsem a ještě jednou." Otočil se a s očekáváním se podíval na Snapea, který odložil pero, opřel se v křesle a věnoval mu napůl podrážděný a napůl pobavený pohled.

"A přemýšlel jsi o tom, že 'oddělené' neznamená vždy 'rozdělené časovou prodlevou', ale například umístěním?" Harry se na něj díval rozpačitě. Severus se předklonil a spletl prsty. "Řekni mi, Pottere, jak chceš vytvořit duplikát knihy na tom samém místě, na kterém je již kniha umístěna?" Harry se zamračil a podíval se na stůl. A v té chvíli mu to přišlo téměř do očí bijící.

"Mám to druhé švihnutí udělat na místě, kde by se měla objevit kopie." Řekl tónem, jako by právě objevil nový zákon.

"Bravo," řekl žoviálně muž a Harry se pocítil tak hloupě, jako se už dlouho necítil.

Udělal kouzlo ještě znovu, ale tentokrát se Severusovou radou, když se vedle knížky Lektvarů objevila druhá, identická.

Příští půl hodiny cvičil různá kouzla, a když udělal něco špatně, Severus mu věnoval kousavou poznámku.

Když skončil a znovu se posadil do křesla, zhluboka se nadechl a cítil se se sebou samým spokojený, že vykonal tolik práce.

"Děkuju, Severusi," řekl a sledoval, jak se Snape naklání nad kusem pergamenu, popsaným hustým písmem. "Nevěděl jsem, že máš tak obsáhlé znalosti. Jsem vážně ohromený. Kdyby nebylo tebe, nebyl bych schopný se to všechno naučit. Škoda, že tě nemůžu mít vždycky u sebe, když něco nevím. Jsi úžasný." Usmál se. Muž mu věnoval neurčitý pohled a Harry mohl přísahat, že jeho oči vyřazovaly… cosi teplého, a i když to nebylo možné, mohl by Harry přísahat, že také cosi… radostného. A byl ohromený, když na jeho tváři postřehl rovněž malý úsměv. Ale možná si to jen představoval, protože během chvíle se na Severusově obličeji objevil jeho obvyklý kamenný výraz. Koutky úst měl jen nepatrně zvednuté. Vypadalo to, jako by to byl prostě jen obyčejný výsměch.

Po chvíli přemýšlení Harry uznal, že se mu to jen zdálo. Už Severuse znal, naučil se číst z jeho tváře. A rozuměl, co znamenala tahle reakce. Severus byl komplimentem potěšený. Přesně tak. Přece ho jen tak někdo nechválil, alespoň si to Harry myslel. Snapeovi se líbilo, když mu chlapec řekl to všechno, když ocenil jeho znalosti a dovednosti. A vypadalo to, že mu to opravdu říkal jen málo kdo.

Severus byl typem člověka, od něhož se vždycky něco očekává, nebo vyžaduje, aniž by se někdo zeptal, zda je ochoten to udělat nebo je na to připraven. A když již příkaz nebo prosbu vykoná, považuje se to za samozřejmost. Jako kdyby mu to nezpůsobilo příliš starostí, jako by každý, i ten nejtěžší úkol, byl pro něj hračka. Asi ho každý považoval za osobu, které bylo možné svěřit cokoliv a neobávat se, zda se to podaří. A nikdo se o něj nikdy nezajímal. Nikdo se o něj nestaral. Harry se zastyděl, protože i on ho tak vždycky vnímal.

Skousl si rty, když pozoroval, jak muž vyčaroval z hůlky tenký pramínek vosku, aby zapečetil pergamen.

"Ještě jednou děkuju," opakoval, jako by chtěl zdůraznit svou vděčnost. "Opravdu jsi mi pomohl. Jsem ti vážně vděčný."

"Chápu," odpověděl Severus a odložil svinutý pergamen. A přesto, že řekl jen jedno slovo, Harry v jeho hlase slyšel… spokojenost. Široce se usmál v odpověď a sáhl po sklenici s vínem. Několikrát se lehce napil a podíval se na pracovní stůl, kde leželo několik svinutých pergamenů s testy pro různé třídy. Alespoň si to myslel.

"To jsou naše testy, že?" zeptal se, a pečlivě sledoval Snapeovu tvář, když bral po jednom pergameny a pečetil je voskem.

"Jak si na to přišel?" odfrkl si pod nosem, ale neznělo to tak vážně, jak by asi chtěl. Asi byl stále uspokojený komplimentem, kterým ho Harry obdařil. A chlapec, po celém večeru úpěnlivého učení, uviděl na konec trochu zábavy.

"Severusi…" začal zlehka. "Možná bys mi nemohl prozradit, co bude v nejbližším testu?"

Muž mu věnoval přísný pohled.

"Zdá se, že ses během toho pádu praštil i do hlavy, když se domníváš, že ti to povím," odsekl.

"Škoda… Bylo by milé ještě jednou dostat Vynikající. Mohl bych zase zůstat po hodině…" Se zmijozelskou radostí sledoval, jak sebou Severusova hlava škubla a černé oči se do něj vpálily. Harry se ve své mysli zachichotal, a dobře si uvědomoval, že i když bude Snape zapírat, jeho penis si ten den pamatuje dobře. A možná, že na to právě teď vzpomíná, soudíc podle náhlé jiskry v černých očích.

"No… jestli na tom trváš, můžu ti povědět, že se otázky pohybují mezi stranou sedmdesát devět a třista třicet čtyři ve tvé učebnici," odpověděl Severus a sarkasticky se ušklíbl.

"Jsi hrozný, víš?" zamumlal Harry, ale nedokázal zastavit ten široký úsměv na ústech.

"A ty iritující," odpověděl muž a odložil na stranu poslední ruličku pergamenu.

"Vím."

"Opravdu? Cítím se zaskočen informací, že to skutečně víš."

"Vsadím se, že ne až tak moc, jako kdybych ti řekl, co ještě vím."

"Ano?" Bylo to jen Harryho představou, nebo v Severusově hlase uslyšel napětí?

"Ano. Vím například…" Že tě miluju. "kde budeš zítra."

Severus nadzvedl obočí.

"Doopravdy? Kde?"

"Ve mně," odpověděl Harry a dovolil, aby mu radostný úsměv roztáhl ústa. A vypadalo to, že jeho část přeskočila jakýmsi způsobem i na Snapea, poněvadž jeden koutek jeho úst se drobně nadzvedl, a v očích se zablýsklo cosi nezvykle stimulujícího.

A Harry věděl, že je jediná osoba, která ho dokáže překvapit i pobavit najednou. A to vědomí mu přineslo cosi příjemně teplého na hrudi.

Štěstí.


Konec 38-1. kapitoly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | 16. července 2018 v 8:29 | Reagovat

Uzasneee wko vzdy. Tesim sa na dalsiu cast. 😄🤣

2 alca alca | 16. července 2018 v 14:33 | Reagovat

Moc moc děkuju za další skvělý překlad,těším se na další část.snad bude brzo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama