DI - kapitola 38-2. - část II.

25. července 2018 v 20:03 | Elloii |  Desiderium Intimum
38-2. kapitola - Část II.




Zase to dělal.

Díval se na něj zamyšleným, trochu nepřítomným pohledem, který způsoboval, že se Harrymu ježily chloupky na krku. Chlapec se nesnažil zvednout hlavu, protože když to udělal, muž bleskově odvrátil zrak a ponořil se do čtení knihy, kterou držel.

Nebyl to první takový případ. Harry si všiml, že ho od nějaké doby Snape častěji pozoroval. A jeho pohledy byly čím dál delší. Jako by tak intenzivně na něco myslel, přemýšlel o něčem, co mu nedalo pokoj. A Harryho to zneklidňovalo. Ale nemohl se přece zeptat: "Proč na mě zíráš?", protože věděl dokonale, že muž se mu vysměje, nebo bude dělat, že neví, o co jde. Koneckonců, kdyby chtěl, aby Harry poznal důvod jeho divného chování, nesnažil by se to skrývat.

Pokusil se ignorovat nepříjemné pnutí v žaludku a soustředit se na opakování z lektvarů, protože věděl, že po skončení vánočních prázdnin je čeká 'neočekávaný' test. Otočil stránku a zadržel dech, když spatřil v učebnici malý odkaz na lektvar s názvem 'Desiderium Intimum', který způsobil jeho 'odblokování' a uviděl svou pravou, nejhlubší touhu. Nebyl v učebních osnovách, ale Snape nejpravděpodobněji uznal, že je natolik důležitý a zajímavý, aby nemohl chybět. Není divu, že o něm Hermiona věděla tolik. Byla nakonec jedinou osobou, která znala nazpaměť každou stránku v učebnici.

Harry se podíval na ilustraci červeného lektvaru v malé lahvičce a polkl, když ho zasáhly vzpomínky. A rozhodně nebyly příjemné. Přinejmenším tehdy, když byl kvůli Snapeovi zlosti vystaven posměchu celé třídy a větší části školy, ne-li celé. Pamatoval si hořkou pachuť porážky a kyselou chuť žalu a znechucení k sobě samému. Pamatoval si pokusy popření toho, co viděl a slyšel, ale už to v něm bylo, i když se to pokoušel zapřít. A pamatoval si také nenávist. K sobě a hlavně ke Snapeovi. Ještě větší než předtím. Jakoby se nenávistí snažil potlačit to horko ve svém nitru. Vždy to tak bylo. Věděl to, cítil to pokaždé, když každý nerv v jeho těle nenáviděl Severuse Snapea během těch všech let a měl pocit, že ho každým dnem nenávidí víc. Nebyl to stejný druh nechuti, který cítil k Dracovi Malfoyovi nebo k Voldemortovi. Byl to spalující, smysly dusící vztek a nejednou přemýšlel, zda ho muž cítí, protože už dávno by se měl vznítit v jeho žáru.

Ale teď věděl, že to bylo cosi víc. Když nenávidíš někoho tak moc, že o něm nedokážeš přestat přemýšlet, když to cítíš ve svém každém nádechu, v každém pohledu, v každém záškubu zlosti, nedokážeš spatřit jisté věci. Například, že si nedokážeš představit, že by tu osobu mohl někdo snášet. Že je to jediná jistota, že jeden jediný pohled tě dokáže přivést k zuřivosti, aktivovat v tobě celý arzenál pocitů, pozitivních i negativních současně. Že když není někde poblíž, cítíš nevysvětlitelnou prázdnotu, i když nesneseš její blízkost. Že když ji spatříš, tvá ústa se semknou, ruce zatnou v pěst, cítíš tlak v žaludku a srdce bije takovým tempem, jako by hodlalo vyskočit z hrudníku.

Připomíná vám to něco?

A pak stačí jen jedna maličká kapka, například určité červené směsi, aby pohár přetekl a oči zůstaly otevřené. Leč, pak už je pozdě.

Harry zavřel oči a hluboce si povzdechl. Zřejmě to tak mělo být. Musel projít tím vším, celým tím peklem, aby teď mohl každý den strávit v… nebesích.

"Stalo se něco?" hluboký hlas pronikl až k jeho nitru. Harry otevřel oči a podíval se na muže, opětujícího mu pohled.

"Zajímalo by mě… jestli bych tu s tebou teď takhle seděl, kdybych nevypil ten lektvar?"

Nemusel dodávat jaký. Vypadalo to, že Snape dokonale ví, jaký myslí.

"Tvá touha by se dříve nebo později stejně projevila, Pottere. Desiderium Intimum ten proces jen urychlí. Pouze ti dovolila spatřit to, co jsi nedokázal sám vidět. Možná se to dá přirovnat s jakýmisi brýlemi pravdy, které ti umožní spatřit nejhlouběji skryté věci. Když je odkryješ, záleží pouze na tobě, zda je vezmeš na zřetel či budeš dále předstírat, že neexistují."

"To znamená, že jsem měl na výběr?" Harry byl zaskočený.

"Stejně, jako máš na výběr, když ti léčitel oznámí, že jsi smrtelně nemocný. Můžeš zahájit léčbu nebo předstírat, že si nic neslyšel, že to určitě není o tobě, a žít dál s rizikem, že na tebe jednoho dne spadne pravda ještě větší silou, ale tehdy bude již pozdě, aby si cokoliv změnil."

No, pomyslel si Harry, celý Severus. Pouze on dokáže srovnávat zamilovanost se smrtelnou nemocí.

Přikývl, a připomněl si každou vteřinu toho dne. Teď, když proud vzpomínek začal plynout, nedokázal jej zastavit.

"Víš…" začal. "Tehdy jsem si myslel, že jsi to udělal schválně, aby si mě ponížil, že si něco udělal s Hermioniným lektvarem." Podíval se do černých, upřených očí. "Co jsi tehdy cítil? Co jsi cítil, když jsem pil ten lektvar?"

Severus chvíli mlčel, jako by uvažoval nad odpovědí.

"Musím přiznat, že jsem byl trochu překvapený."

"Trochu?"

"Určitě ne tak překvapený jako ty, Pottere." Odfrkl muž. "Kdybys viděl výraz svého obličeje…"

Harry zaťal zuby a křivě se usmál.

"V tom případě jsem rád, že jsem ho neviděl. Měl jsem dokonalý výhled na tváře všech studentů ve třídě, a to mi stačilo, vážně." Zamumlal.

Severus Harryho zvědavě pozoroval a zdálo se, že se chce na něco zeptat, ale stále váhá. Nakonec se neudržel, protože se zeptal:

"Co se stalo, když jsi vyběhl ze třídy?"

"Utíkal jsem přímo na záchody," odpověděl tiše Harry. Ta vzpomínka byla stále ještě trochu bolestivá. "Já… rozbil jsem tam zrcadlo…" Asi by radši neměl zmiňovat, že zvracel?

"Tvoje ruka," řekl Snape, jakoby sám pro sebe.

"Co?" Harry zamrkal, vytržený ze vzpomínek.

"Proto jsi měl zraněnou ruku. Používal jsi mast, kterou jsem ti dal?"

"Ee…" No, je lepší říct pravdu. "Ne. Byl jsem na tebe naštvaný. Nechtěl jsem od tebe nic. Vlastně bych se tehdy nejradši propadl do země. Nechtěl jsem tenkrát ani z té koupelny vyjít. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ale samozřejmě mě našli Ron s Hermionou. Tehdy jsem tě nenáviděl. Nenáviděl jsem tě za to, že jsi mě donutil vypít ten lektvar, byl jsem si jistý, že jsi to udělal schválně. Nechtěl jsem tě vidět, už nikdy v životě."

"Takže jsi za mnou poslal McGonagallovou s informací, že chceš opustit moje hodiny." Dokončil za něho Severus. "To je ti podobné, Pottere. Raději utíkáš od problémů, než jim čelíš."

"A divíš se? Všechno mě zavalilo a byla to hlavně tvoje vina."

"Nebyl jsem to já, kdo toužil po svém učiteli, Pottere," odpověděl Severus s trochu ironickým úsměvem. "Myslíš, že kdybych věděl, jak to skončí, dovolil bych ti někdy ten lektvar vypít?"

Harry pokrčil rameny.

"Jak to můžu vědět? Znám tě, stejně bys to udělal." Odpověděl chlapec a pozorně se na Snapea podíval.

Muž protočil oči.

"A já znám tebe, abych věděl, že bych ani nemusel."

"Hej! To nebylo hezké." Řekl Harry a ignoroval výsměšný úsměv na Severusově tváři. "A ty se divíš, že jsem to nechtěl vidět? Navíc, já se na tebe ani nechtěl podívat. Po tom všem jsem si nedokázal ani představit, že tě potkám, snažil jsem se ti vyhýbat."

"Všiml jsem si toho," zamumlal Snape, jako by sám k sobě.

"Snažil jsem se tak usilovně…" Harry mluvil dál ke svým kolenům, a pustil mimo uši mužovo mumlání. "Chtěl jsem na to zapomenout, předstíral jsem, že se to nikdy nestalo… ale ty si očividně musel zmařit mé plány, musel si přijít do přístěnku…" Najednou ho něco udeřilo do mysli. Podíval se na Snapea zpod přivřených víček. "Proč jsi tehdy přišel do přístěnku?"

Severusova tvář se najednou změnila, byla nepřístupná, a i kdyby se Harry pokusil z ní něco vyčíst, bylo by to jako narazit na neviditelnou bariéru ve formě nečitelné masky.

"Prostě jsem tam tehdy přišel," odpověděl po chvíli muž.

Harry se ušklíbl. Takovou odpověď neočekával. Ale podle mužova výrazu viděl, že z něj už nic dalšího nevytáhne, takže se ani nepokusil. Musel si na tuto otázku odpovědět sám.

"Takže si se rozhodl přijít a pozdravit mě," zamumlal se zlomyslným úsměvem.

"V zásadě jsi mě pozval," odpověděl Severus, díval se mu přímo do očí a Harry pocítil známé chvění u srdce, když si vzpomněl, jakým způsobem se na něj tehdy ty oči dívaly.

"Víš, tehdy v přístěnku, když ses mě dotknul… Bylo to… neuvěřitelné."

"Ano?" Snape se naklonil lehce dopředu a sledujíc každý Harryho pohyb. "Řekni mi o tom víc." Vypadal skutečně zaujatý rozhovorem, což bylo trochu znepokojující, ale současně i povzbudivé. Severus Snape zřídka kdy projevoval zájem o cokoliv.

"No, eee…" pokračoval Harry a snažil se popsat všechno, co tehdy cítil, ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří. "Byl jsi první osobou, která se mě dotkla a dovedla mě… k orgasmu. Nikdo jiný to do té doby neudělal. Fantazíroval jsem o tom, ale nikdy jsem nevěřil, že se to kdykoliv stane. Bylo to moje… poprvé, dalo by se říct. A já… nevěřil jsem, nedokázal jsem pochopit, proč ty…" Harry se kousl do tváře, když se snažil ovládnout tu bouři emocí v mysli, která rozpoutala v jeho hlavě vzpomínky na tu událost. Zhluboka se nadechl. "Já prostě… nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem ti odolat, stál jsem tam jako paralyzovaný a… a chtěl jsem jedině cítit tvůj dotek. I když jsem se tak bál, že sem chtěl odtamtud utéct. Ale něco uvnitř mě," Harry se dotknul hrudníku na místě, kde jeho srdce bilo příliš rychle. "mi to nedovolilo. A v tu chvíli… to bylo jako něco magického. Jako bys na mě vrhl nějaké kouzlo. Už jsem na tebe nedokázal zapomenout. Už jsem se nedokázal vzpírat. Chtěl jsem jedině… tebe."

Harry zvedl hlavu a váhavě se podíval na Snapea. Mužovi oči se blýskaly. Vypadal, jako by byl povzbuzený Harryho příběhem a sám si připomínal, co se stalo toho jednoho podzimního večera v přístěnku na košťata, ale něco v jeho výrazu naznačovalo, že není všechno tak úplně v pořádku. Harry to nedokázal pojmenovat, viděl jen stín, který obklopoval mužovo zamračené obočí, a nedokázal nic dělat s tím náhlým, nevysvětlitelným pocitem neklidu, který ho ochromil.

Jediné, co mohl dělat, bylo přerušit ticho, zbavit se toho nepokoje a odříznout ho od zdroje.

Další vzpomínky byly ovšem příliš bolestné, než aby je chtěl přivolat, a ozvěna vztekle vyřčeného slovo 'nikým' ho stále rozpalovala hněvem. Utekl k jiným myšlenkám, k něčemu co ho zajímalo a na co se chtěl zeptat už velmi dlouho:

"Zajímalo by mě… máš něco dočinění s Malfoyovým zmizením?"

Severus sebou trhnul, jak byl vyrván z letargie.

"To tě nemusí zajímat," řekl chraplavě, a odvrátil hlavu k ohni. Jak typické, pomyslel si Harry. Vždy, když se mu nechtělo odpovědět na otázku, odvrátil tvář na opačnou stranu, jako by tímto způsobem chtěl ukončit diskuzi. To bylo iritující.

"Ale zajímá mě to," řekl Harry důrazně a rozhodl se, že alespoň tentokrát se nevzdá tak lehce. "Vím, že to on a jeho hloupí kumpáni mě napadli, i když mi zakryli oči. Potkal jsem je už předtím a… Malfoy řekl něco, co mě vynervovalo. Chtěl jsem ho odpálkovat, chtěl jsem mu ublížit, takže jsem nepřemýšlel nad slovy a… řekl jsem mu strašné věci. O jeho otci a tak. Nikdy nezapomenu na nenávist, kterou jsem spatřil v jeho očích. Vím, že jsem mu to neměl říkat, ale byl jsem tak naštvaný… A přemýšlím, jestli to není moje vina…"

Severus se zamračil, naklonil se trochu dopředu a spletl prsty.

"Pottere. Malfoy byl téměř dospělým čarodějem zodpovědným za své činy. Musel vzít v úvahu následky každého svého kroku. To je podstata přežití v našem světě. Jestliže na chvíli zapomněl na pevně daná pravidla, je to nešťastné, ale musel nést následky. Byla to jeho volba a jeho činy. Nejsi zodpovědný za všechno zlo světa, takže se přestaň, sakra, za všechno obviňovat."

Harry se na něj vyvaleně podíval. No, věděl, že Snape pravděpodobně měl pravdu, ale byl překvapený, že byl muž tak podrážděný. Možná že mu na tu otázku neodpověděl přímo, ale stačilo to, aby Harry měl na tohle téma konkrétní názor.

Ano, Severus měl určitě něco společného se zmizením Malfoye. A dokonce se domníval, že toho bylo hodně.

Nebyl však čas na diskutování o takových nepříjemných záležitostech. Koneckonců jim zůstalo jen pár společných dní a Harry dával přednost tomu je strávit v příjemnější atmosféře. Usmál se tedy bezstarostně:

"No, dobrá, neviním se. Jen jsem prostě přemýšlel…" Sledoval, jak se muž naklonil ve svém křesle a v tu chvíli spatřil rozjasňující se tvář Mistra Lektvarů, a v jeho mysli se objevila otázka. Otázka, kterou nikdy předtím ještě nepoložil a v podstatě nevěděl proč, poněvadž nad tím už nejednou přemýšlel. Poslal mu rozpustilí úsměv a zeptal se:

"Zajímalo by mě… co by stalo, kdybys ty vypil ten lektvar? Jaká by byla tvá největší touha?"

Snapeovi oči se rozšířily náhlým, krátkým zábleskem, když otočil hlavu ke knihovně. Chvíli ji sledoval, pak ji pomalu otočil zpátky k Harrymu. Jeho oči byly černé jako temné jezero během nejčernější noci a tvář nečitelná.

"Já po ničem netoužím, Pottere." Odpověděl hořce a Harry byl opravdu zaskočený způsobem, jakým to řekl. A ještě více ho zaskočila Snapeova reakce na tuto jednoduchou, nevinnou otázku. Severus se celý napjal a vypadalo to, že jeho dobrá nálada praskla jako mýdlová bublina. "Jsem zaneprázdněný, Pottere." Řekl náhle, vyskočil z křesla a otočil se ke své ložnici. "Doufám, že východ najdeš sám. Nashle." Po těchto slovech vykročil vpřed a v pár krocích opustil místnost a jediné, co Harry dostal na rozloučenou, bylo hlasité prásknutí dveří.

Zůstal sám a neměl ponětí, co řekl a co zase Snapea hryzalo. Zakroutil nevěřícně hlavou, cítíc v ní zmatek. Snad časem tohohle člověka dokáže pochopit…

Chvíli ještě seděl v opuštěném obýváku, a snažil se ignorovat pocit neklidu, který se mu náhle a nebezpečně rozpínal v hrudi, pak vstal a pomalu opustil komnaty Mistra Lektvarů.

Bohužel, úzkost šla s ním.
konec 38-2. kapitoly
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 25. července 2018 v 22:29 | Reagovat

Severusova nejsilnější touha. I k té se dostaneme... 😊 Stejně tak i k důvodu Severusova náhlého chladu. A nemůžu se dočkat, až tam budeme. 😁 Děkuji ti za překlad, Elloii. Vím, že o tom žvaním skoro v každém komentáři, ale jsi úžasná! 😍

2 Sara Sara | 26. července 2018 v 12:36 | Reagovat

Obdivujem ta za preklad aky robis.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama