DI - kapitola 39. - část II.

3. srpna 2018 v 19:03 | Elloii |  Desiderium Intimum
Kapitola 39. - část II.




***

Příliš dlouho váhal. Bál se, že ho Snape opět vyhodí, že na něj bude naštvaný za včerejší incident. Nakonec, když se na to podíváte s odstupem, opravdu se choval jako ignorant. Ale na druhou stranu - muž mu řekl, aby dnes přišel.

Neviděl ho celý den. Severus se neobjevil na žádném jídle a Harrymu se na jednu stranu ulevilo, ale na druhou se stále víc znepokojoval. Když hodiny ve společenské místnosti odbily devátou, nakonec se rozhodl. Popadl neviditelný plášť a sešel do sklepení, cestou se snažil na nic nemyslet, aby se náhodou neotočil a neutekl. Zastavil se před dveřmi a chvíli tam stál, váhavě zíral na temné dřevo. Nakonec se ho dotknul. Ostražitě vstoupil do kabinetu a cítil zvláštní úlevu, protože Snape ze dveří neodstranil kouzlo, díky kterému mohl Harry svobodně vstoupit, takže to nemohlo být tak zlé.

Než zaklepal na další dveře, uběhla další chvíle, během které se snažil vymyslet nějaká smysluplná slova, které mohl na úvod použít, ale nic k němu nepřicházelo. No, v tom případě bude muset prostě říct, co si myslí.

Zaklepal, chvíli čekal, a jeho srdce prudce poskočilo, když se klika konečně pohnula a ve dveřích stanul Severus. Vysoká, zamračená postava, dívající se na něj zpod přivřených víček tvrdým pohledem, ze kterého Harry nedokázal vůbec nic vyčíst.

"Ee…" polkl. No, to by každopádně mělo splňovat podmínku, toho, co si myslí. Vždy, když se na něj Severus díval takovýmto pohledem, všechno se mu vypařilo z hlavy. "Chtěl jsem… Doufám, že tě neruším. Můžu vejít?" Ano, to bylo v pořádku. Žádné 'Hele, vím, že jsi Smrtijed, ale je mi to jedno, fakt, můžu vejít?'.

Severus mu beze slova otevřel dveře a vpustil ho dovnitř. Když Harry překročil práh, jeho oči se nedobrovolně vydaly k opěradlu křesla, na kterém spatřil masku a hábit. Bylo prázdné.

"Trochu pozdě na návštěvu," zabručel Severus a sedl si do křesla. Harry uviděl na stolku poloprázdnou lahev jantarové kapaliny. "Co tě zdrželo? Strach z Crucia?" Pohled černých očí ho probodl a Harry se otřásl.

Severus a jeho přímočarost.
"N-ne," zamumlal. "Já jen… nevěděl jsem, jestli můžu, totiž…" Och, do háje s tím! "Poslouchej…" začal, přešel k druhému křeslu a spadl do něj, přičemž ho stále sledoval pronikavý pohled. "Vím, že…"

"Och, ušetři mě, Pottere," odfrkl si Severus. "Obávám se, že dokonale vím, co chceš říct. "Vím, co děláš, a nechci s tebou mít nic společného, že? Zlatý chlapec konečně otevřel oči a pochopil, s kým se stýká." Muž sáhl po sklenici a pořádně si přihnul.

Harry se naježil.

"To jsem nechtěl říct," vycedil. "A neříkej mi Zlatý chlapec! Nenávidím to."

"Jak si naše malá celebrita přeje," odpověděl muž s upřímným odfrknutím a znovu se napil.

A v té chvíli to Harrymu došlo. Severus byl opilý. Anebo ho od toho stavu moc nedělilo. No, se střízlivým Snapem se těžko mluvilo, ale s opilým, to byl úplně jiný level obtížnosti. Výzva.

Povzdychl si a začal od začátku.

"Pokud mi dovolíš, všechno ti objasním," řekl a pečlivě sledoval mužovu reakci, ale Snapeova tvář se zdála být naprosto bezvýrazná. Jako by mu bylo všechno jedno. Anebo jako by se za každou cenu snažil, aby to tak bylo. "Nesuď mě hned ze začátku. Je pravda, že nejdřív jsem byl vystrašený, ale pak jsem nad tím hodně přemýšlel a vím, že… to děláš, protože musíš. Už nejsem dítě. Dokážu některé věci pochopit. Jsi špeh a musíš dělat to, co ti Voldemort přikáže. Dokážu pochopit, proč ses to přede mnou snažil skrýt. A myslím, že dokážu taky pochopit, kdybys… kdybys to dělal záměrně. Myslím…" Už sám nevěděl, co chce říct, zvlášť, když se v Severusových očích objevilo cosi nepříjemného. "Vím, že každý člověk má v sobě dobrou i temnou stránku. A někdy se jedna z nich stane silnější. Ale bez ohledu na to, které je víc, chci, abys věděl, že… akceptuju obě." Jeho vlastní slova ho překvapila. Ale ne tak, jako Severuse, jehož obočí se prudce nadzvedla. Harry už nedokázal zastavit to, co mu utíkalo přes rty. "Chci taky, abys věděl, že bez ohledu na to, co děláš a co se stane… já budu vždycky na tvojí straně. S tebou."

V místnosti padlo ticho. Severus na něj upřeně zíral napůl nevěřícným a na půl překvapeným pohledem, a Harry se snažil ten pohled vydržet, i když ho to stálo všechny nervy. Konečně, po nějaké době, která se zdála jako věčnost, od něj muž odklonil pohled a znovu se napil.

"Na mé straně? Bez ohledu na všechno?" Odfrkl si a v jeho hlase znělo cosi velmi, velmi nepříjemného, ale Harry to nedokázal pojmenovat, ačkoliv mu naskočila husí kůže. "V životě jsem neslyšel takovou lež." Sykl ledově.

Harry pocítil překvapivý vztek.

"To nejsou lži!" řekl přeskakujícím hlasem. "Opravdu to tak myslím. Ale jestli mi nevěříš, je to tvoje volba."

"Uvidíme," zaprskal Severus. "Připomenu ti to ve správný čas." Vyslovil to takovým způsobem, jako kdyby ho celá situace nezvykle pobavila. Jakoby mu Harry pověděl nějaký vtip, a nepřiznal před chvílí něco, nad čím přemýšlel bez přestání dvacet čtyři hodin, a co si žádalo hodně odvahy a dobré vůle. Vědomost toho způsobila, že ho v nitru zabolelo. A to hodně.

"Proč musíš vždycky tak tvrdohlavý, upjatý, a všechno parchant-všechno-vím-nejlépe?" Zavrčel Harry výsměšným tónem.

"Protože, nevíš, co říkáš, chlapče!" Snape zvedl hlas a vpíjel do něho ostrý pohled, až to téměř zabolelo. "A protože dokážu předvídat následky a určité reakce, a věř mi, není mezi nimi žádné akceptování čehokoliv."

"O čem to mluvíš?" zeptal se Harry a zamžoural.

"O životě, Pottere. O lidských volbách. O emocích. Nazvi to, jak chceš. A teď odejdi a nechej mě o samotě. Nepotřebuju tvoje výstřední ujišťování, jehož jediným přínosem je tvoje naivita."

Oh ne, nevyhodí ho tak brzy!

"Myslíš, že se mě tak snadno zbavíš? Ani na to nemysli!" odvětil Harry. "Fajn. Mysli si, co chceš. Jen jsem chtěl, aby mezi námi bylo vše jako předtím. Takže se nechovej, jako by ti na tom nezáleželo." No, měl by v tom udělat jasno. "Už se nemusíme hádat. Prosím."

"Jestli to nazýváš hádkou, pravděpodobně ses žádné ještě neúčastnil." Zamumlal Severus, zíral do ohně a tentokrát si pořádně loknul alkoholu.

"Och, a takhle poznámka mě má vyprovokovat nebo urazit?" zeptal se Harry a snažil se trochu uvolnit atmosféru.

"Co myslíš?" Muž mu věnoval neurčitý pohled.

"Myslím, že oboje," usmál se Harry.

"Jsem rád, že občas myslíš," odvětil Severus, lehce zvedl koutek úst a Harry pocítil v srdci neurčité teplo. Chybělo mu to.

On mu chyběl.

Najednou pocítil ohromnou touhu dotknout se, přitulit se a pocítit jeho blízkost. Severus mu už tak dlouho nevěnoval něžné gesto.

Vstal a bleskově se ocitl vedle něj. Naklonil se, aby ho objal a usadil se mu na kolenou, ale v tom samém okamžiku Snape vyskočil z místa, odrazil jeho ruce a zamířil k baru, úplně ho ignorujíc.

Harry zůstal sám u zeleného křesla, cítil se, jako by mu někdo zabodl nůž do srdce. Měl pocit, jako by se všechny jeho obavy staly skutečností. Věděl, že je něco špatně a ta skutečnost ho dusila. Mimořádně bolestivě.

"Co se stalo?" zeptal se tichým hlasem. "Proč se mi vyhýbáš? Proč přede mnou utíkáš?"

Severus se neotočil. Sáhl do baru pro další láhev alkoholu.

"O čem to zase mluvíš, Pottere?" zeptal se posměšně. Zdálo se, že chce Harryho za každou cenu zesměšnit. "Máš příliš bujnou fantazii, když vidíš věci, které neexistují. Můžeš si podat ruku se slečnou Láskorádovou."

Harry pocítil, jak frustrace, která v něm posledních několik dnů narůstala, když Snape unikal jeho blízkosti a teď, když se od něj ostentativně odtáhnul a vpálil mu, že si všechno vymýšlí, dosáhla naprostého vrcholu. Když otevřel ústa, jeho hlas byl tak napjatý vztekem, že téměř roztříštil vzduch v místnosti na malé kousky.

"Máš mě za idiota?! Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se ke mně chováš? Že jsem si nevšiml, jak unikáš mé blízkosti, nechceš mě obejmout, nechceš se na mě ani podívat jinak než zesměšňujícím pohledem? Myslíš, že jsem si nevšiml, že se všechno změnilo? Nerozumím tomu proč. Co se stalo? Chci, abys mi to vysvětlil!"

Severus se pomalu otočil, a kdyby Harry nebyl tak vzteklý, jistě by díky tomu pohledu ztratil jedním výdechem veškerou odvahu.

"Nemusím ti nic vysvětlovat, Pottere," řekl chladným hlasem, až měl Harry znovu pocit husí kůže. "Nenapadlo tě, že jsem prostě neměl zájem?"

Harry pocítil, jak se jeho hněv ještě více zvedá, plazí se po jeho kůži a třese jeho zatnutými pěstmi.

"A kdo je tu lhář?!" Harry skoro křičel, ale už se nedokázal ovládat. Celá ta situace se vymkla kontrole, a Severusovi to bylo evidentně úplně jedno. "Dokud mi to nebudeš chtít vysvětlit, nemám tu co pohledávat. Dej mi vědět, až se rozhodneš." Odvrátil se, zlostně popadl z opěradla plášť a vyrazil k východu.

"Okamžitě se vrať, Pottere!" Vykřikl muž, a Harry se téměř roztřásl. Ještě nikdy neslyšel ve Snapeově hlasu takový vztek. Zastavil se a ohlédl. Severus stál u baru a tiskl v dlani sklenici takovou silou, že nechybělo málo, aby ji rozdrtil. Vbíjel do Harryho tak vražedný, plamenný pohled, jako by ho chtěl rozdrtit.

A povedlo se mu to.

"Nedovolil jsem ti odejít," zasyčel hlasem, v němž hněv spálil poslední zbytky trpělivosti. "Sedni si!"

Harry zaváhal. Třásl se zlostí, ale ještě víc se obával toho, co by mu mohl Severus udělat, kdyby neposlechl. Břicho ho ještě od poslední hádky trochu bolelo. A muž vypadal, že byl v takovém stavu, kdy by mu mohl udělat cokoliv.

Otočil se a spadl do křesla. Snape se trochu uvolnil. Prsty, které drtily sklo, ho nepatrně pustily. Planoucí pohled se změnil na ledový. Obočí se trochu uhladilo. Lehce upil a vpíjel do Harryho neurčitý pohled, ze kterého chlapec nedokázal nic vyčíst. Jakoby ten muž měl zdi, které Harry nedokázal prolomit.

Seděl a čekal na jakékoliv slovo z jeho strany, ale žádné nepadlo. Čas míjel a oheň v krbu začal slábnout, jak požíral polena na menší kusy.

Harry se na Severuse podíval, čekal na něco, na pohlazení, na cokoliv. A úzkost v jeho srdci narůstala s každou chvílí. Nevěděl, proč tu má sedět, ani co se stane dál. Obával se toho. Doufal, že mu Severus nakonec vše objasní, protože tahle nejistota ho trhala na kusy.

Zhruba po patnácti minutách se Severus pohnul, čímž způsobil, že Harry v křesle málem poskočil. Muž pomalu položil sklenici na stůl a podíval se na hodiny visící na zdi. Když pohlédl zpátky na Harryho, v jeho očích se blýskalo cosi jako… mrazivá satisfakce?

"Váš trest právě skončil, pane Pottere. Můžete odejít."

Harry široce otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, co slyšel… Jak mohl? Jak s ním mohl… zacházet takovým způsobem? Po tom všem…?

Věděl, že ta slova ho měla jedině zranit, viděl to v tom nepatrném úsměšku na mužových rtech.

A věděl, že jestli tu zůstane ještě chvíli, mohl by udělat nebo říct něco, čeho by litoval do konce života.

Vyskočil z křesla, popadl plášť a vypadl z místnosti, přičemž veškerou silou třísknul dveřmi. Neohlížel se zpátky, nestaral se o plášť. Vyběhl na chodbu a utíkal kupředu, chtěl uniknout, chtěl utéct od toho paralyzujícího pocitu zklamání, požírajícího ho zevnitř a chtěl se zbavit všech těch bolestivých pocitů.

Vyběhl po schodech do přízemí, a pak do prvního patra, kde vytáhl hůlku. Zamířil ji na první sochu, kterou uviděl, a metl po ní kouzlo takovou zuřivostí, že se rozbila na kusy. Prach a úlomky kamení se rozlétly na všechny strany, některé ho zasáhly do obličeje, ale bylo mu to jedno. Nestačilo to. Zamířil na větší úlomek, rozbíjel ho do menších a menších, nechal hněv směřovat každý svůj krok, každé gesto, každé slovo. Vlhkým, rozmazaným zrakem spatřil jakýsi velký kus a zoufale s ním udeřil o stěnu. Chtěl křičet, kopat, kousat.

Kámen se mu rozpadl v dlani a pořezal ho. Harry vykřikl bolestí a upustil ostré úlomky, které ho řízly do kůže. Podíval se na svou ruku. Krvácela.

Stejně, jako jeho…

"Ale, ale, ale… Vypadá to, že jste v pěkném maléru, pane Pottere," uslyšel za sebou známý hlas.

Obrátil svou vlhkou tvář a rezignovaně se podíval na Filche, stojícího na chodbě.

Malér? Ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno…

***

Školník ho se spokojenou satisfakcí odvedl k McGonagallové. Vedoucí koleje byla šokovaná Harryho chováním, ale když začal mumlat cosi o dopisu od Lupina, vzpomínkách spojených se smrtí Siriuse a žalu, který způsobil, že nad sebou ztratil kontrolu a… udělal to, co udělal, naštvanost McGonagallové se rychle změnila na soucit. Harry měl provinilé svědomí, že lže, ale přece musel něco vymyslet, Filch samozřejmě požadoval ten nejtěžší trest stanovený ve školním řádu, aby byl v řetězech připoután za palce, ale vedoucí Nebelvíru mu sdělila, že se se svým žákem vypořádá sama. Když odcházel, mumlal si cosi pod nosem, a když zmizel za dveřmi, pověděla Harrymu, že mu rozumí a že mu to nemá za zlé, i když demolování školy není ten nejlepší způsob jak se zbavit žalu. Bohužel mu musela dát školní trest, koneckonců bylo to pravidlo, ale vybrala něco klidného a ne příliš únavného. Měl po obědě připravit pergameny ve třídě, ve které se učily Starověké runy.

Také mu řekla, že jestli si bude chtít o svém žalu promluvit, může se na ní kdykoliv obrátit. Harry tiše poděkoval a vyšel z kabinetu.

Zdálo se mu, že cesta vedoucí z kabinetu do Nebelvírské věže ještě nikdy nebyla tak dlouhá. Šel roztřeseně, sotva pohyboval nohama a vpaloval pohled do podlahy. Odlomky kamenů mu rozbily brýle, ale neobával se o jejich opravení. Nezáleželo mu na tom. Ve skutečnosti, na ničem mu teď nezáleželo. Bolest ve zraněné a zavázané ruce sílila s každým krokem. Měl by jít na ošetřovnu, tak jak mu řekla McGonagallová než odešel, ale nechtěl… Vlastně příjemně odváděla pozornost od bolesti, kterou cítil v nitru.

Měl pocit, že každý krok, který udělal, ho posouval blíž a blíž k propasti. V hlavě mu znělo echo posledních slov.

…žádné akceptování čehokoliv… Připomenu ti to ve správný čas… dokážu předvídat následky a určité reakce…

Co tím vlastně myslel? Chtěl mu tímhle způsobem ukázat, jak moc se mýlí? Že vážně vůbec nic neví? Nebo mu chtěl prostě jen ukázat, jak dokáže být krutý? Jako by to Harry ještě nevěděl…

Hluboce si povzdechl a ušklíbl se, když ucítil bolestivé bodnutí v hrudi. Nechápal to. Snažil se, opravdu se snažil, ale některé Severusovo chování pro něj zůstávalo tajemstvím.

Proč ho od sebe muž odháněl? To vědomí bolelo, a to tak moc, že Harry sotva dýchal. Protože věděl, jak moc úsilí ho stálo, přitáhnout ho k sobě. Co se mohlo stát? Co se mohlo tak náhle změnit?

Předpokládal, že to má něco společného s tím, co bylo před dvěma dny. Jedině tohle vysvětlení dávalo smysl.

Podíval se na svoji dlaň. Krev už prosákla přes provizorní obvaz. Ale neměl tendenci ji zastavit.

Stejně jako krvácení svého srdce.

…jde o to, co chceš a kdo ti může ublížit…

Což, kdykoliv šlo o Severuse Snapea, odpověď na tu otázku byla v té chvíli naprosto očividná…
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 3. srpna 2018 v 19:43 | Reagovat

Tak tohle začíná bejt dost vostrý... 😬

2 Elloii Elloii | Web | 3. srpna 2018 v 23:01 | Reagovat

[1]: A co teprve další pokračování! Sem z toho úplně vyřízená ;)

3 Idris S. Idris S. | 4. srpna 2018 v 2:53 | Reagovat

Ježišmarja, to zas budu kažkou hodinu čekovat tvoji stránku xDD

4 Elloii Elloii | Web | 4. srpna 2018 v 15:37 | Reagovat

[3]: Teď jsem sem hodila poslední část, a další kapitola bude asi zase v pátek, a ta bude stát za to! :)

5 Idris S. Idris S. | 4. srpna 2018 v 22:40 | Reagovat

Jdu hned na ni! :D Žádnej problém, nenech se ničím stresovat. 😄

6 Karin Karin | 26. srpna 2018 v 12:25 | Reagovat

Když se to trochu zklidní tak se opět něco zkazí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama