DI - kapitola 41. - část I.

16. srpna 2018 v 18:16 | Elloii |  Desiderium Intimum
41. Zlom mě

Část I.


Trembling, crawling across my skin
Feeding your cold, dead eyes
Stealing the life of mine
I believe in you
I can show you that I can see right through
All your empty lies*
* "Dance with the devil" by Breaking Benjamin





Můžu k tobě teď přijít, Severusi?
Harry otevřel oči a znovu se podíval na pobertův plánek ležící vedle něho na posteli. Bylo několik minut před polednem. Před hodinou viděl, jak Snape vešel do své tajné laboratoře a skryl se v ní jako za starými těžkými baldachýny na oknech v domě na Grimmaldově 12, které on a rodina Weasleyových odstraňovali za pomoci Běhnycidu. Tyto události mu však přišly tak vzdálené, jako kdyby k nim došlo v jeho jiném životě. Nicméně když ucítil, že drží v ruce kámen, jeho myšlenky se navrátily k přítomnosti.

Teď nemám čas, Pottere. Neobtěžuj mě.

Harry si hluboce povzdechl, díval se na zářící písmena a podpíral si tvář o dlaň jako na jednom z uměleckých děl, které teta Petúnie vášnivě sbírala, aby se mohla chlubit před svými sousedy.

Sevřel v dlani kámen a pocítil vlnu zklamání, jak mu přeběhla po zádech, a nedokázal se zastavit, aby neposlal své chaotické myšlenky:

To… je škoda… Já jen… moc mi chybíš a pomyslel jsem si… že bych tě chtěl obejmout. Ale to není důležité. Promiň.

Sakra!

Pustil kámen z dlaně a nechal ho spadnout na postel.

Jako obvykle ze sebe udělal hlupáka. Ale není jeho vina, že chtěl se Severusem tak zoufale mluvit. Dnes v noci téměř nespal, a přemýšlel o všem, co se mezi nimi v poslední době stalo a od okamžiku, kdy otevřel oči, myslel jen na to, aby se k němu co nejdříve dostal a řekl mu všechno…. všechno, co…

Nech toho, zatraceně!

Severus nebyl na snídani a Harry ho neviděl od té včerejší…. bizardní schůzky v učebně Run.

Teprve, když nebyl ničím opilý, to byl zase on, a udělal mu v hlavě takový zmatek, že měl pocit, jako by měl v žaludku uzel. S povzdechem se převalil na posteli, vtiskl tvář do polštáře, zavřel oči a dovolil své mysli svobodně plynout… Teprve takhle dokázal analyzovat všechno, co se stalo.

Snape se mu omluvil. Nakonec. No, řekněme, že se omluvil. Nebo alespoň řekl cosi, co v jeho slovníku pravděpodobně znamenalo omluvu, kdyby muž takové slovo vůbec znal. A Harry věděl, že ho to muselo stát hodně sil…

Byl tou chvílí natolik pohlcen, že o tom v té chvíli nedokázal uvažovat. Ale když vezeme do úvahy všechno… musel vážně reagovat až tak emocionálně? Protože, řekněme si na rovinu, neprobudil se náhle s rukou v kotlíku. Znal Severuse natolik dobře, aby… možná nerozuměl, ale alespoň dokázal předvídat jeho chování. Ne poprvé a naposledy řekl Snape něco, co mu ublížilo. Mělo by to až tak bolet?

Samozřejmě, že mělo. Protože ve skutečnosti, když o tom teď přemýšlel, nebylo to o tom, co muž v tamté chvíli řekl, ale o… všem. Odtahoval se, odstrkoval ho, odvracel se a přece to bylo zřejmé! A pak to krutě popřel! A nakonec s ním zacházel jako s hovnem.

To už bylo prostě moc. Občas ani nevíme, nebo necítíme, jak nás každé nejmenší gesto nebo zdánlivě bezvýznamná slova zaplňují a uhnízdí se hluboko v našich srdcích. Děje se to, i když předstíráme, že je vše v pořádku. A jedné chvíli už je prostě pozdě. Další nepozorné slovo přetrhne přehradu a všechno se vylije, a nic už ten proud nedokáže zastavit. Pulzuje a rozbíjí stěny, vyplňuje mezery, přes které plyne nahromaděný žal.

Chci, abychom tu byli jen sami, bez něj. Jen ty a já.


… Jen ty a já…


…ty a já…

Severusova slova se mu s ozvěnou odrážela v hlavě a Harryho zajímalo, proč nedokázal udělat, o co ho muž prosil? Proč nemohl zapomenout na ten smutek? Proč Snapea neposlouchal a nechal hořkost, aby nad ním převzala kontrolu a směřovala každé jeho slovo, každé gesto?

Přeci slíbil… Věděl, jaký je… Slíbil mu…

…bez ohledu na to, co děláš a co se stane… já budu vždycky na tvojí straně. S tebou.

Och, úžasně dodržel svůj slib. Ukázal pochopení a akceptování na nejvyšší úrovni. Stačilo jedno slovo, aby kolem sebe začal plivat jed, protože mu Snape tak 'strašně ublížil'.

Mužovo chování nebylo v pořádku, ale on sám se zachoval jako hloupý, samolibý ubožák, který se uráží nad něčím, co už dávno ví. Nakonec se rozhodl, že s ním bude, věděl, jak to může vypadat, učinil vědomé rozhodnutí, slíbil to a…

…a, k čertu, Severus ho přeci políbil! Tedy, možná ne tak, jak si Harry vysnil, ale ty tenké rty se ze své vlastní vůle dotýkaly jeho tváře. Toužily po něm, skládaly jemné polibky na jeho kůži, cítil jejich teplo, jejich měkkost a v jedné chvíli byl tak v šoku, že měl pocit, že se zhroutí podél stěny.

Nebylo to potvrzením, že na něm Severusovi záleží? A on se ukázal jako zatracený zbabělec, když ho muž pustil a beze slova se otočil, aby odešel. Stál těsně u zdi jako nějaký idiot, díval se na vzdalující se černá záda a neřekl ani slovo. Nezastavil ho! Sakra, Merlin je mu svědkem, že kdyby si v té chvíli vzpomněl, jak se používají hlasivky, vykřičel by celým hrdlem, aby se otočil a nenechával ho tu beze slova stát s úplným chaosem v hlavě.

Co když se na něj Severus už nehněval a myslel si, že si všechno vyjasnili? Co když mu měl za zlé, že nebyl schopen zastavit žal, co když si utvrdil, že se mu náležitě omluvil?

Harry nepopíral, že to, co mu muž tehdy udělal, bylo… peklo, nedokázal to ani pospat. Bylo to špatné. Ale byl si dobře vědom toho, že nějaká vina ležela i na jeho straně.

A teď už vůbec nic nevěděl. Absolutně nic. Předstírat, že se nic nestalo, by bylo nejjednodušším řešením. Ale někdy, když chcete dosáhnout svého cíle, se může ta nejjednodušší cesta rovnat skokem ze strmého ostrého útesu. A tehdy si musíte vybrat tu těžší, která, i přes náznaky hrozící smrti, vás jako jediná zavede tam, kam se chcete dostat. A Harry rozhodně věděl, kam se chce dostat.

Musí si s ním promluvit! Přesvědčit ho, že to, co řekl, byla pravda. Že to tak opravdu myslí. Že není hloupé, naivní dítě. Že nehází slova do větru, a když se věci začínají komplikovat, ukáže se, že to všechno byly jen marné lži, že slova neznamenají skutky.

A dokáže mu to!

S tímto rozhodnutím vstal dnes ráno. A teď seděl a přemýšlel, jak přiměje muže, aby se s ním setkal. Znovu se podíval na kámen ležící na posteli a vzal ho do ruky.

Co se dá dělat. V tom případě obejmu učebnici lektvarů. Tvoje ztráta.

***

Ukrytý pod neviditelným pláštěm se Harry podíval na pobertův plánek. Seděl uprostřed noci na kamenné podlaze před Snapeovým kabinetem a čekal na něj už pár dobrých minut. Od té doby co spatřil, že se muž vrací přes pozemky do hradu a míří přímo do ředitelovy kanceláře. Nakonec přece musí přijít do svých komnat! Zmizel téměř na celý den a Harry neměl příležitost odchytit ho dřív. Dokonce se neobjevil ani na skromných silvestrovských oslavách, které ředitel uspořádal ve večerních hodinách ve Velké Síni. Dokonce ani ohňostroj nedokázal odtrhnout Harryho myšlenky od Severusovi nepřítomnosti. Vzpomněl si sice, jakým způsobem skončila jeho poslední neohlášená návštěva, ale rozhodl se, že se odsud nepohne, protože tohle byl jediný způsob, jak s ním mohl mluvit, neb se mu zdálo, že se mu muž vyhýbá. No, pravda, uplynul jen jeden den, během kterého se zdál být Snape zaneprázdněný, ale Harry se rozhodl, že nebude čekat. Čím dříve, tím lépe.

Och, Snape nakonec vyšel z Brumbálovi kanceláře!

Chlapec pozorně sledoval, černou tečku v hradě. Ano, jde sem!

Vyskočil na nohy, strčil si mapu do kapsy a zíral do temné, dlouhé chodby. Zdálo se mu, že se čas vleče jako tlustočerv a že čeká už věčnost, když se v dálce objevila vysoká postava.

Zhluboka se nadechl, cítíc jak jeho srdce začalo zrychlovat a díval se na vzdálenou postavu s takovou intenzitou, že jeho oči začaly téměř slzet. Ano, byl to Severus. Dokonce už z dálky dokázal poznat ty dlouhé, rozhodné kroky, hrdou, vyrovnanou postavu a plášť povlávající při každém kroku. Když už byl muž dost blízko, Harry stiskl plášť s úmyslem jej stáhnout, ale když Mistr Lektvarů vstoupil do slabého světla nejbližší pochodně, ztuhl a vytřeštil oči.

Severus měl na sobě Smrtijedské šaty. Zakrvácené Smrtijedské šaty. V dlani nesl bílou masku, pokrytou stále nezaschlými rudými kapkami krve.

Harry polkl, automaticky se odsunul ke zdi a přitiskl se k ní zády.

Nebylo to tím, že mužova tvář vypadala hluboce zamyšlená, nebylo to o tom, že jeho černé obočí bylo staženo výrazem hlubokého hněvu hraničícím až se zuřivostí, ani pevně staženými rty. Byl to jeho pohled. Cizí a vzdálený. Bylo to jeho očima, ve kterých neviděl Severuse jakého znal, ale někoho, něco co… bylo pobaveno citů, ponořené ve tmě, planoucí… planoucí ledem.

Všechno najednou, spojené v té bledé, ostré tváři, na kterou spadaly vlasy slepené krví, způsobilo, že se Harry začal třást a nedokázal to ovládat. Veškerá odvaha ho opustila. Stál těsně u zdi, neschopen se pohnout a zíral na přibližujícího se Snapea.

Dokonale věděl, kde Severus byl a co dělal, a nebyla to přeci ideální chvíle ukázat mu, a i sobě, že to co říkal, je pravda?

Ale, ale…

Muž prošel kolem něj a zastavil se před dveřmi vedoucí do kabinetu. Zamumlal si pod nosem kouzlo a Harry se zatajeným dechem sledoval, jak se těžké dřevěné křídlo otevřelo. Měl jen několik vteřin na to, aby se rozhodl.

Podíval se na tu skloněnou tvář, v té chvíli skrytou vlasy, a sevřel pěsti.

Byl to Severus! Jeho Severus! Od začátku až do konce, od těch černých bot, které vypadaly, jako kdyby v nich muž procházel krvavými loužemi, po krví slepené černé vlasy!

Musí mu to dokázat! Dokázat to! A tentokrát se nenechá vyhnat, nedovolí mu ho odstrčit! Tentokrát on bude tím, kdo zůstane klidný, protože v něm už nezůstalo nic, čemu by mohl muž ublížit.

Tentokrát to bude on, kdo Snapea zlomí!

Odstrčil se od zdi a bleskově vklouzl do kabinetu akorát ve chvíli, kdy se dveře zavíraly. Snažil se udržet krok s mužovými dlouhými kroky a následoval ho do komnat. Zastavil se těsně za dveřmi a zhluboka se nadechl, zadržel dech, třásl se, a snažil se nevěnovat pozornost svému srdci, které se mu pokoušelo vyskočit až do krku.

Musí se vzchopit! Severus stál bez pohybu několik kroků před ním a díval se do praskajícího ohně v krbu.

Teď nebo nikdy!

Třesoucíma rukama stisknul plášť a začal ho ze sebe sundávat.

Jak Severus slyšel šelest, otočil se tak prudce, že Harryho srdce vyděšeně poskočilo. Udělal krok zpět, když spatřil mužův vražedný pohled a jeho na něj míříc hůlku. Na zlomek vteřiny se objevilo na hrubém obličeji překvapení a Harry pocítil, jak po jeho zádech proběhla úleva. Polkl a snažil se, aby jeho hlas zněl nekompromisně a pevně:

"Dobrý večer, Severusi."

Nepočítal s žádnou odpovědí. Věděl, že ji nedostane. Očekával jedině ostrý hněv. A nemýlil se.

Mužovi oči zaplanuly čímsi nepříjemným… a Harryho tělo se nedobrovolně otřáslo.

"Vypadni!" zavrčel Snape a spustil hůlku, ale neschoval ji. "Nestojím o tvou společnost!" Způsob, jakým to řekl, jakým to vyplivl, byl tak naplněný nelibostí, jako by ho už jen samotný pohled na Harryho okamžitě odradil.

Chlapec se kousl do tváře, cítíc, že jeho srdce cválá takovým tempem, že ho už nic nedokáže zastavit. Ani on neustoupí. Narovnal se a prudkým pohybem ze sebe strhl plášť, a nechal ho měkce dopadnout na podlahu.

"Ne," odpověděl přes zuby.

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 16. srpna 2018 v 20:36 | Reagovat

Bojím se, že tohle neskončí dobře...

2 Sara Sara | 16. srpna 2018 v 20:45 | Reagovat

Myslím, že komentár nado mnou úplne vystihol moje pocity.

3 Lucky Lucky | 17. srpna 2018 v 10:30 | Reagovat

Držme palce, ať ho Severus nepřizabije. Elloii, děkuju za další pokračování a také za tvou neutuchající vytrvalost.

4 Lenushka Lenushka | 17. srpna 2018 v 11:50 | Reagovat

Nooo... Tady si někdo zadělal na průser. To zas bude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama