DI - kapitola 45. - část II.

15. září 2018 v 20:22 | Elloii |  Desiderium Intimum
Kapitola 45.

část II.

Poslední část 45. kapitoly





Když Harry vešel o desáté večer do společenské místnosti, většina studentů seděla v rozích a snažila se dělat domácí úkoly. Vypadalo to, že se učitelé snaží dohonit čas, který ztratili během Vánočních prázdnin. Harry si všiml Rona a Hermiony, ne u krbu jako obvykle, ale u jednoho stolu pod oknem. Byli obloženi knihami a byli natolik zaneprázdněni sami sebou, že si nevšimli jeho příchodu. Přišel k nim blíž a odkašlal si, a v tu chvíli od sebe tak rychle odskočili, jako by to, co dělali, bylo zakázané. Harry ucítil, jak si mu z hrdla vyplížilo mrzuté zamručení. Než se ho ale na cokoliv stihli zeptat, vypálil první:"Já… chtěl jsem vám říct, že jsem vážně šťastný, že jste, no... spolu. Teda, chci říct…" Ron i Hermiona se na něj dívali vyvalenýma očima. Harry se nadechl. "Jste moji přátelé a chci… chci, aby mezi námi bylo všechno v pořádku, a jestli jste oba šťastní, tak... to akceptuju. Opravdu."

Když skončil, nemohl se ani nadechnout, protože Hermiona vyskočila ze židle a vrhla se mu kolem krku s tichým výkřikem:

"Och, Harry!"

Cítil se hloupě. Rychle se podíval na Rona, ale jeho přítel se široce usmíval.

No… opravdu si nemyslel, že by pro ně byl až tak důležitý, a že jim takové přiznání udělá takovou radost.

"Občas se chováš jako idiot," zamumlal Ron, když ho Hermiona nakonec pustila z objetí.

"Ne, myslím, že jím jsem furt," odpověděl Harry s úsměvem.

"Chceš s námi dělat úkoly?" Zeptala se Hermiona. "Přinesli jsme poznámky a Ron se dokonce snažil začít psát esej do Dějin, ale samozřejmě ještě nezačal."

"Díky. Šel jsem po cestě do knihovny a vypůjčil jsem si pár knížek, které by se nám mohli hodit do Lektvarů."

Hermiona zatleskala.

"Fantastické, Harry! Ukaž! Možná jsem je ještě nečetla."

Ron, sedící před ní, protočil očima a Harry se rozesmál. Cítil se, jako by mu ze srdce spadl ohromný, těžký kámen a on konečně mohl dýchat. Všechno bylo jako předtím.

*

Harrymu se povedlo ještě toho samého dne chytit Ginny a poprosit ji o to, zda by ho vzala za Gregem, protože s ním něco důležitého chce probrat. Setkal se s ním sám ve čtvrtek po obědě a jasně vysvětlil, v čem je problém. Nechtěl to řešit přes Ronovu sestru, protože tušil, že by Anastasii bránila a vysvětlovala mu, že to není její vina, že se do Harryho zamilovala. Některým věcem dívky nerozuměly. Greg slíbil, že se to pokusí své sestře vysvětlit, že by se takhle chovat neměla a omluvil se za ní. Neslíbil, že to vyřeší, ale řekl, že udělá, co bude moci. A Harry upřímně doufal, že to bude stačit.

Bylo vážně milé, že na něj Snape trochu žárlil, ale občas to trochu přeháněl, a Harry nechtěl mít tu malou holku na svědomí, jestli se na ní Snape nakonec naštve a vyhodí ji ze svých hodin pod nějakou triviální záminkou, anebo jí ztíží život dle své libosti. A Harry věděl, že toho byl schopný.

***

V pátek se to stalo znovu.

Harry seděl nad plánkem, díval se na dvě tečky odcházející z Bradavic a zoufalou zlostí tisknul zuby. Nott a Snape vyšli z hradu a přešli pozemky.

Bez nadsázky, přeci se setkání Smrtijedů nekoná tak často! Musí jít o něco jiného a on se to dozví!

Když se dnes během hodiny Lektvarů díval na Notta, nezjistil na jeho chování nic zvláštního, mimo to, že se zdál poněkud unavený a podrážděný. Za to žluč se v Harryho žaludku téměř vařila, když se Severus naklonil nad kotlíkem onoho Zmijozela, a stiskl dlaň na jeho rameni.

Nešlo o to, že nevěřil Snapeovi, ale bylo očividné, že nejde o žádné doučování. A kdyby Snape chtěl, aby mu Harry věřil, měl by mu věřit i on a říct mu pravdu!

A když šlo o důvěru, tak se Harry téměř rozesmál, když jim Mistr Lektvarů vrátil testy a ukázalo se, že zuby utopence byly správnou odpovědí. Ve dlouhém pohledu, který mu Severus poslal, když mu podával jeho test, Harry jasně viděl skrytý obdiv, což jasně mluvilo za všechno. Ale nakonec bylo jasné, že by se Severus radši udusil, než aby mu dal správnou odpověď, a Harry mohl být sám na sebe pyšný, že se nenechal vykolejit.

Ležel na břiše, podpíral si rukama tvář, a díval se na plánek na polštáři tak dlouho, že brzy usne. Nott a Snape se nevraceli. Neměl ponětí, kolik času minulo, protože měl pocit, že na chvíli usnul, ale nakonec je spatřil. Vraceli se přes pozemky do hradu. Srdce mu samou nervozitou poskočilo.

To ne! Tentokrát neztratí příležitost! Musí se dozvědět pravdu!

Vylezl z postele, chytil Pobertův plánek, hodil přes sebe neviditelný plášť a nehlasně vyklouzl z ložnice, přičemž se snažil nevzbudit chrápajícího Rona a Nevillův klidný spánek.

Dostat se ze společenské místnosti nebylo těžké, problémy začaly až tehdy, když míjel třetí patro, protože se na něj přilepila paní Norrisová a musel vynaložit trochu snahy, aby se jí zbavil. Zastavil se za jakýmsi brněním, aby se podíval na plánek. Nott a Snape už byli téměř ve sklepení. Musí si pospíšit!

Seběhl několik zbylých pater a zamířil do sklepení. Šel po špičkách, aby se pohyboval co nejtišeji. A když prošel poslední zatáčkou, uviděl je. Dvě vysoké, temné siluety, pohybující se po tmavé chodbě. Šli velmi rychle, tak rychle, až měl Harry problém s udržením kroku a každou chvíli musel popoběhnout. Když byli před kabinetem Mistra Lektvarů, rozdělili se.

Harry si oddechl úlevou, když spatřil, že Nott nemíní vstoupit do Severusových komnat, ale místo toho zamířil na kolej. Chvíli čekal, až Snape zmizí za dveřmi svého kabinetu, a Zmijozel zmizí za rohem, pak šel ke dveřím a natáhl k nim ruku. Každý jeho krok a pohyb byl rozechvělý, nicméně se nedokázal zbavit třesu ve svých žilách. Nakonec si vzpomněl, jak končili takové neohlášené návštěvy u Severuse. Rozhodně ne moc pěkně.

Ale byl tu a musel něco udělat. Zašlo to už příliš daleko. Poprvé si to ještě mohl rozmyslet, ale tentokrát už to neudělá. Cítil, jak se v něm všechno třáslo hněvem a v žaludku mu vězelo něco extrémně těžkého. Stiskl zuby a rozhodl se. Otevřel dveře dotykem a současně vyklouzl zpod pláště.

Nebál se Severusovi reakce, když ho tu muž uvidí. Ne. Vařila se v něm zlost a odhodlání, aby poznal pravdu, a ty emoce byly stále silnější a nabádaly ho, aby se nezastavoval a nepřemýšlel o tom, co dělá. Chtěl se jen dozvědět pravdu. Jenom to.

Proto, když se těžké, dřevěné dveře otevřely s tichým zaskřípěním, a Severus stojící u polic se bleskově otočil, sáhl po hůlce a namířil jí na Harryho, chlapec sebou ani neškubnul, jen za sebou zavřel dveře a velmi klidně řekl:

"Dobrý večer, Severusi."

Muž se na něj podíval, jako by ho viděl poprvé v životě. Zaskočení prvních pár vteřin setrvávalo na jeho tváři, pak se pomalu začalo proměňovat v hněv.

"Co tady děláš, Pottere?" Zavrčel, spustil hůlku a schoval ji do hábitu. A teprve v té chvíli to Harry uviděl. Látka na levém rameni muže byla téměř úplně roztrhaná, a na odhalené kůži byla dlouhá, krvavá rána tvořená řadou malých, rovných ranek, vypadající tak, jako by kůží pronikly dlouhé, ostré zuby.

A v tu chvíli, se Harryho oči rozšířily, když ho naplnilo porozumění a kusy skládačky se konečně poskládaly na místa.

Vzpomněl si na Hagridova slova, o všech zavražděných zvířatech v lese, o tom, jak je nachází jen na cestách, o kterých vědí jen učitelé, o tom, že je to pravděpodobně trénink Smrtijeda, vzpomněl si na dlouhé zuby Kraváků a v té chvíli mu bylo všechno jasné.

"To ty," řekl s nedůvěrou. "To ty a Nott… Školíš ho v Zakázaném Lese…"

"To není tvá věc, Pottere," zasyčel Severus, odvrátil se od něj zpět k policím a něco hledal.

"Jak to, že není? Slyšel jsem, co se tam děje! Učíš ho kouzla černé magie…" Harry nedokázal ovládnout chvění svého hlasu a záchvěv zrady, který mu ležel v žaludku. Nemohl se rozhodnout, jak by se měl cítit. Úlevně, že to není tak, jak si myslel, nebo hořce, že před ním Severus skrýval něco takového. Ale všechno rychle vyšumělo a objevil se zcela jiný pocit. Jedovatý. A Harry nedokázal zastavit smutek ve svém hlase, když vycedil přes zaťaté zuby: "Učíš jeho… a ne mě?"

Snape přerušil hledání a podíval se na něho s ohromením. Nevypadal moc dobře. Jeho tvář byla extrémně bledá a zdálo se, že každý pohyb vyžaduje čím dál větší úsilí. Ale Harry byl v takovém stavu, že si toho sotva všiml.

"Říkal jsi, že nebudeš učit Černou magii Brumbálovi pod nosem!" Vypálil, a vzpomínal si na mužova slova. "Pamatuju si to! A teď to děláš!" Harry zaťal pěsti a snažil se uklidnit. Teď už ani nešlo o to, co Nott a Snape dělají v tom lese. Šlo o to, že… že…

"Brumbál o tom ví," vycedil Snape a zíral na Harryho planoucím hněvem. "A ty nestrkej nos do věcí, o kterých nemáš ponětí." Po těch slovech se ušklíbl bolestí a chytil se za levé rameno. Zdálo se, že krev mu teče čím dál víc.

Ten pohled byl šokující. Harry stál jako zasažený bleskem, nedokázal ze sebe dostat ani slovo a sledoval, jak se Snape znovu rozhlíží po policích. Motala se mu hlava. Neměl tušení, co si o tom všem má myslet. Jak jako 'Brumbál o tom ví'? Proč to dovoluje? Neměl ponětí, co dělat. Měl pocit, že mu hlava najednou exploduje od nátlaku myšlenek a emocí, se kterými se nemohl smířit.

Otřásl se, když se k němu Severus otočil s malou lahvičkou v ruce. Jeho tvář byla pokrytá potem. Zdálo se, že se to s každou minutou zhoršuje. A teprve v té chvíli Harrymu došla celá situace.

Kraváci! Do háje, ti byly přeci jedovatí!

V té jedné chvíli zapomněl úplně na všechno. Na lítost, hněv, otázky, která se mu tlačily na rty a hořkost, která mu tiskla hrdlo. Všechno se náhle rozpadlo, rozdrcené čímsi mnohem těžším a hlubším, něčím, co se ovinulo okolo jeho srdce jako ledové úponky. Strachem.

Nachýlil se za Severusem, který se motal po obýváku a bezvládně spadl do křesla před krbem. Mužova tvář se zkřivila bolestí a zdálo se, že se s každou chvílí bolest zhoršuje. Po kůži mu proudily kapky potu, a ústa se stiskla tak pevně, až téměř zbělala.

Severus odzátkoval lahvičku a chystal se jí přiložit k ústům, když Harryho cosi v mysli zarazilo.

"Co to je?" Zeptal se a ukázal na lahvičku.

"Pottere…" Ozval se Severus ochraptělým hlasem. "…nemyslíš, že tohle není nejlepší chvíle, kdy se učit lektvary?"

Harry se k němu naklonil a třásl se po celém těle.

Severus mohl zemřít! Teprve teď mu to došlo! Kdysi kraváci napadly Hagrida a téměř to skončilo tragicky, přestože byl Hagrid poloobrem a měl o mnoho větší odolnost než lidé!

"Pověz mi jen, co to je! Musím to vědět!"

"Lektvar ze skřelí žab."

Harryho oči se rozšířily. Krev v žilách mu pulzovala překotnou rychlostí.

"To nefunguje!" Téměř křičel a muž se na něj překvapeně podíval. Harry se otočil a rozhlédl se po místnosti. Střípky rozhovoru, který kdysi vedl z Hagridem se k němu dostaly skrz mlhu, pokoušely se přehlušit šum v uších a jeho příliš hlasitě bijící srdce.

Co to bylo? Jak se to jmenovalo? Něco od jehly… Jehly…. Vzpomeň si! Vzpomeň!

Přitiskl si dlaně k hlavě a zavřel oči.

"Špičáky Jehličkota! Ano! To bylo ono! Severusi!" Prudce se otočil k muži skoro ležícímu v křesle. "Potřebuješ špičáky jehličkota!"

"Co to meleš, kluku?" Každé Snapeovo slovo bylo čím dál tišší a pomalejší. "Nezapomínej… že to já jsem stále Mistrem Lektvarů. Dokonale si dokážu poradit. A ty… neměl bys být nyní náhodou na koleji?" Po těchto slovech si přiložil lahvičku k ústům, ale Harry mu ji jedním rychlým pohybem vyrazil z ruky. Lahvička spadla na podlahu. "Co to děláš, do háje!" Vycedil Severus, ale v těch slovech nebyla obvyklá síla.

Harry nevěděl, co dělá. Věděl jen, že ho musí za každou cenu zachránit, dokonce i kdyby ho Severus nenáviděl do konce života.

"Ty nevíš… Žabí skřele nebudou fungovat. Hagrid mi to řekl. Pomáhal jsem mu s kraváky. Já to vím. Špičáky jehličkota. Jen oni můžou pomoct! Není čas, řekni mi, kde jsou! Rychle!" Viděl, že muž pochybuje, a tak téměř hystericky dodal: "Prosím, Severusi, věř mi!"

Severus těžce vydechl a vypadalo to, že měl čím dál větší potíže s mluvením. Vlasy se mu lepily na čelo. Krev vytékající z rány vypadala téměř černě a byla hustá jako sliz. Muž pomalu zvedl dlaň a ukázal na dveře do kabinetu.

"V levém rohu. Horní police."

Harry vypadl z obývacího pokoje a běžel do kabinetu. Podíval se po hmoždíři a paličce ležící vedle mosazné váhy na jedné z polic a po krátkém hledání našel lahvičku s deseticentimetrovými, lehce se třpytícími zuby. Popadl je, odzátkoval a vsypal špičáky do hmoždíře, a pak je začal drtit takovou silou, až měl pocit, že v nejbližší době nebude moct používat pravou ruku. Pomalu, aniž by přestal drtit zuby, vešel do obýváku a padl před Severusem na kolena. Špičáky už se rozpadly a čím déle je třel, tím se z nich stával jemnější prášek. Každou chvilku se podíval se znepokojením na Severuse, který začal mít velké problémy s dýcháním. Jeho zavřená víčka se mírně třásla a jeho napůl otevřená ústa lapala po dechu. V plicích mu chrastilo a z rány vytékalo cosi zeleného. Tvář byla bledší než obvykle, a stékaly po ní kapky potu.

Musí si pospíšit! Musí! Jinak Severus… jinak on…

Vložil ještě větší sílu do tření, jeho pravá dlaň se třásla spolu s celou paží bolestivou křečí, jak jeho svaly odmítaly spolupracovat.

Už! Poslední zub se rozpadl a smíchal se s ostatními, vytvářejíc hnědý prášek se zelenými odlesky. Harry ho nabral prsty a třesoucí se dlaní ho pečlivě dal na ránu. Severus zasyčel a trhnul rukou, ale neodehnal ho. Harry polkl a vzal další porci, kterou začal vmasírovat do rány, jak nejjemněji dokázal. Snažil se to udělat co nejrychleji, aby hustý prášek utěsnil všechny ranky zanechané tesáky. Ve chvíli, kdy se prášek dotknul zelenkavé krve, začala syčet a odpařovat se, jako by se pálila. Harry vysypal zbytek a vklepal ho do rány, tvoříc na ní suchou, hrubou krustu. Odložil hmoždíř na podlahu, opatrně sevřel dlaň Severusovi zraněné ruky a položil mu hlavu na kolena, zírajíc mu na tvář a čekajíc.

...

...

Nic!

Žádná reakce!

Harry se ještě nikdy v celém svém životě tak strašně nebál. Věděl, že musí být stejně bledý jako muž sedící před ním. Ruka, kterou držel, se třásla natolik, až cítil třes po celém těle, jako by trpěl Parkinsonovou chorobou.

Prosím, prosím, udělám všechno…

Ještě nikdy s takovým zápalem neprosil všechny svaté o pomoc.

A když nad ním panika skoro převzala kontrolu a začala mu brát vzduch, v tu chvíli si všimnul…

Na Severusově tváři se namísto utrpení, objevila… úleva, obočí se vyhladilo, a z úst vyšel povzdych. Tak, jako by bolest odeznívala. Tvář bílá jako papír začala nabírat barvu, dech se stával hlubší a pravidelnější, napjaté tělo se uvolnilo.

Harry zvedl hlavu a sledoval Severusův obličej široko otevřenýma očima. Muž pomalu zvedl víčka. V zamlžených, černých očích se objevilo světlo.

Harry zadržel dech, když na něm spočinul temný pohled. Otevřel ústa, ale měl tak sucho v krku, že nemohl nic říct. Jeho srdce stále bolelo a nebylo schopné se uklidnit. Stiskl Severusovi dlaň a s těžkostí polkl.

"Bolí tě to?" zeptal se tiše. Severus zavrtěl hlavou. Harry pocítil, jak mu po kůži splývá chladná úleva, a spláchla jeho strach kousající vnitřnosti.

Fungovalo to. Opravdu to fungovalo!

Děkuji, děkuji!

"Ani nevíš, jak jsem se bál, že…" zakoktal se a podíval se na ránu. Suché kousky se odlupovaly a spadly na podlahu. Přesunul se blíž a sevřel bezvládnou dlaň ještě pevněji. Naklonil se a vložil na ní polibek. Pak další. A další. "Už nikdy se o tebe nechci tak bát. Bylo to strašné…"

Severus žil. Všechno bylo už dobré. Zachránil ho.

"Jsem tak šťastný," mumlal mezi polibky. "Nevím, co bych dělal, kdybych tě ztratil. Nemůžu… nemůžu… Prosím, dávej si příště pozor. Staral jsem se o kraváky s Hagridem a vím, co dokážou. Prosím, poslechni mě aspoň jednou. Jestli tam musíš chodit, ber si sebou alespoň svazek tymiánu. Oni nenávidí jeho zápach. Budou se od tebe držet dál a nikdy už… nikdy už ti neublíží. Nechci se celé noci bát, že tě napadnou. A jestli se něco stane, pošli mi zprávu po kameni. Slib mi, že to uděláš! Severusi?" Podíval se nahoru zasažen mužovým mlčením.

Severus se na něj díval, jako by Harry mluvil jiným jazykem. Vypadal trochu omámeně a Harry si pomyslel, že možná ještě nepřišel úplně k sobě. Na jeho tváři se zračilo překvapení a zděšení.

Po chvíli zvedl pravou ruku a, aniž by odtrhl od Harryho pohled, se dotknul jeho tváře a pohladil ji.

"Nemusíš se o mě… starat," zašeptal trochu ochraptělým hlasem a Harry měl pocit, že to poslední slovo řekl takovým způsobem, jako by ho ještě nikdy nevyslovil. Přinejmenším v souvislosti se sebou. "Budu v pořádku."

"Jistě, že musím," odpověděl Harry a nechal rty roztáhnout v malém úsměvu. "A ani mě nepros o to, abych to nedělal, protože by to bylo, jako bys mi zakázal dýchat. Poslouchej… když tě něco zraní tak… je to jako by to zranilo i mě. Neumím to vysvětlit. Ale já to cítím také. Jsi pro mě vším a já si nedokážu ani pomyslet, že… že… no, víš, co myslím?"

Ale na Severusově tváři nebylo vidět, že by věděl, o čem Harry mluví. Stále se na něj díval tím ohromeným výrazem, ačkoliv Harry mohl vidět v jeho obličeji jemné rozpaky. A chlapec si pomyslel, že je asi nejlepší čas zmlknout.

"Prostě… slib, že uděláš to, co říkám, a budeš na sebe opatrný. Slib mi to." Sám byl zaskočený naléhavostí ve svém hlase.

Muž se na něj stále díval, aniž by přestal hladit jeho tvář, jakoby to dělal úplně nevědomky.

"Slibuji," ozval se nakonec tichým, hlubokým hlasem a Harry se široce usmál. Měl pocit, že mu srdce radostí vyskočí z hrudi.

Všechno bylo už dobré! Opravdu!

Zvedl pravou ruku, aby se dotkl Snapeovi dlaně, hladící jeho tvář, ale zašklebil se bolestí, když se o to pokusil. Něco se stalo s jeho prsty. Nemohl s nimi pohnout. Byly zaťaté, jako kdyby v nich stále držel paličku, se kterou drtil zuby.

Severusova ruka sklouzla z jeho tváře a spočinula na zvednuté dlani.

"Promiň, nemůžu narovnat prsty," řekl tiše a snažil se, aby to znělo bezstarostně, i když v napjatých svalech stále cítil bolest. "Myslím, že jsem to přehnal…"

Mužova dlaň se ovinula okolo Harryho prstů a dovedla je přímo k pootevřeným rtům, které na ně složily teplý polibek.

Chlapec se díval se široce otevřenýma očima, jak Severus vtiskl rty k jeho dlani. Vypadal, jako by jej nezamýšlel pustit a Harry cítil, jak se jeho srdce rozpouští a kape na podlahu, roztéká se všude po podlaze.

Přitulil tvář k Severusově zraněné paži a zavřel oči.

"Pottere," uslyšel nad sebou tichý hlas, když se ta teplé ústa odtáhla od jeho dlaně, ale nepustily mu ji. Cítil, jak mu horký dech omývá zdřevěnělé prsty. "Měl bys…"

"Vím…" přerušil ho Harry, neotevírajíc oči a nepřestávajíc se tulit ke zraněné paži. "Už jdu. Už za chvíli…"

Ještě chvíli a půjde. Opravdu. Jen chvilku.

Tenké rty se opět přitiskly k jeho dlani.

No, možná… za delší chvilku.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 15. září 2018 v 22:17 | Reagovat

Oh, můj... tak tentokrát Harry zachránil Severuse! 😍 To je nádherný! Ale je docela smutné, jak je Severus ohromený tím, že má o něj někdo takovou starost. Lidi na něj nikdy nebrali moc ohledy, co? Žádnej div, že je tak misantropní. xD Ještě že toho Harryho má, sakriš!
Opět musím megasticky poděkovat za další úžasňoucní kapitolu, hlavně doufám, že ti to nezabírá příliš mnoho volného času a že nejsme příliš otravní. xD xD Jo, a seš super člověkoň! ;D

2 Lucky Lucky | 15. září 2018 v 22:28 | Reagovat

Ale, ale! Harry nám dnes zaperlil. Kolikpak bodů si za to asi vyslouží pro Nebelvír. Počítám, že ani jeden, neboť Mistr lektvarů je zřejmě umí jen a pouze odebírat. Ovšem zdá se, že s city to má v sobě Severus zařízeno jinak. Už jen nebere, ale i dává. Zajímavé a nečekané zvraty. Moc se těším, jak nám to bude pokračovat dále.
Elloii, opětovně k Tobě posílám obrovské díky za péči o nás, snarryfilky.

3 Karin Karin | 16. září 2018 v 22:00 | Reagovat

Já se tak bála že jej Harry nezáchrani moc dík za překlad této povídky je nádherná.

4 alca alca | 17. září 2018 v 9:26 | Reagovat

Moc děkuju za další skvělý překlad. Tato povídka se mi líbí čím dál více,jsem moc zvědavá,co se bude dít dál.
Už aby byl pátek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama