DI - kapitola 47. - část I.

28. září 2018 v 17:59 | Elloii |  Desiderium Intimum
47. Dva dny předtím než se všechno změnilo

Část I.


Věci nabírají nepříjemný spád. Název kapitoly skutečně sedí. Neočekávejte nic dobrého.
Vaše Elloii


It's funny how we feel so much
But we cannot say a word
We are screaming inside
But we can't be heard*







"Sakra! Ať si trhne! Může se jít zahrabat! Sobecká egoistka! Už nikdy jí nebudu bránit! Mám toho dost!" Ron vpadl do ložnice tak náhle, že Harry, který ležel na lůžku, z toho málem spadl. Okamžitě schoval kouli, kterou dostal jako vánoční dárek od Snapea, a na kterou se posledních patnáct minut díval, střídavě si připomínajíc tvář své mámy, otce a Siriuse. "Stala se prostě nesnesitelnou! Je horší než moje máma! Kdybych věděl, že… co to bylo?" Ron přestal s proudem hořkých nadávek a překvapeně se podíval na Harryho, který se snažil vypadat nezvykle zaujatý přehybem na pokrývce.

"Co? Ach, to nic není… Jen… taková kulička. Cvičil jsem… chytání zlatonky." Ron se zamračil. "Co se stalo? Vypadáš vážně naštvaně." Zeptal se rychle Harry a snažil se změnit téma.

Přítel si těžce povzdychl a zhroutil se na postel.

"Hermiona," zamumlal pod nosem. "Je na tebe taky tak… nevím, jak to říct… hrozná?"

Harry se zamračil.

"Jde o to, že je… kruci, nevím," odfrkl si rozčíleně. "Chová se prostě příšerně. Stále za mnou chodí a říká mi, co mám dělat. Nemůžu se věnovat ničemu svému. A najednou je strašně náročná. Pořád do mě šije. Že nedělám tamto, že nedělám tohle. Už to prostě nevydržím." Ron si přejel dlaní přes tvář a podíval se na Harryho výrazem mučedníka. "Proč jsi mě nezastavil, když byla ještě šance?"

Nebelvír pokrčil rameny.

"Já ti neřekl, abys s ní chodil," odpověděl. Nechtělo se mu poslouchat Ronovi lítostivé projevy. Za půl hodiny měl jít ke Snapeovi.

"Možná to prostě nemá smysl," pronesl přítel a odvrátil tvář k oknu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se lesklo nízko na nebi a vrhalo dlouhé stíny na trávník. Harry viděl na Ronově obličeji výraznou depresi a bylo mu ho líto. Sám se cítil podobně tenhle rok už několikrát. "Víš co? Nechci tu sedět. A ani jí nechci vidět." Ryšavec obrátil hlavu k Harrymu a podíval se na něj nadějným pohledem. "Pojďme na hřiště trénovat famfrpál. Musím se trochu odreagovat."

Harry ucítil v žaludku bodnutí.

"Ee… víš, už je docela pozdě…" zamumlal. "A kromě toho je zima."

"Jako by ti to někdy vadilo," zamumlal Ron s napětím v hlase. "Od doby, co máš přítelkyni, na nás nemáš čas. Jsi věčně pryč. Kdy jsme naposledy dělali něco jen spolu?"

Harry polkl. Ron měl pravdu. Všechen svůj volný čas prakticky věnoval Severusovi. Pokusil se vzpomenout na nějaký večer strávený s Ronem, během kterého by dělali něco jiného než domácí úkoly, ale nevzpomněl si. Přítel se na něj díval se směsicí hořkosti a naděje, a Harry se pocítil hloupě.
Zavřel oči, když v sobě ucítil vnitřní boj.

"Dobře," ozval se nakonec. "Máš pravdu. Promiň. Pojďme. Taky mi chybí famfrpál." Usmál se široce.

Což byla skutečně pravda. V zimě byly tréninky jen zřídka, kvůli silným mrazům. Dokonce ani Angelina nebyla taková sadistka, aby jim přikázala trénovat v takových podmínkách. Ani zbytek týmů netrénoval, takže v sumě nikdo nic neztratil.

Ron okamžitě ožil. Vyskočil z postele a vnořil se do svého kufru, hledajíc koště a teplé oblečení. Harry využil toho, že se přítel nedívá, sáhl do kapsy a sevřel prsty kolem zeleného kamene.

Promiň, ale dneska nemůžu přijít. Něco mi do toho přišlo. Setkáme se někdy jindy.

Vstal z postele a pocítil v srdci vzrušení. Och, opravdu mu chybělo létání. Snape mu pravděpodobně nebude vyčítat, že k němu jednou nepřijde. Dnes neměl další trest, takže nemusel přijít.

Když se převlékl do teplejšího oblečení, ucítil teplo vyzařující z kamene. Předstíral, že si chce zavázat botu, poklekl a přečetl si zprávu.

V tom případě tě očekávám zítra večer.

Oh, nečekal, že to Severus přijme tak klidně, ale byl mile překvapený.

Dobře.

Odeslal rychle a vstal. Schoval do kufru kámen i kouli, aby je na hřišti neztratil, přehodil přes sebe několik dalších vrstev oblečení a vyšel s Ronem z ložnice se svým Bleskem v ruce, a představoval si vůni a chuť zimního vzduchu, který bude moct po tak dlouhé době ochutnat.

"Och, jdete létat?"

Harry se otočil v polovině schodů a uviděl Ginny, jak vychází z dívčích ložnic.

"Ano, chceme trochu trénovat," odpověděl Ron.

Dívka se rozzářila.

"Můžu jít s vámi? Už dlouho jsem nelétala. Potřebuju trochu tréninku. Chyběla jsem na posledních několika, a když jsem sama, není to ono. Greg nemá rád famfrpál." Ušklíbla se, jako by sama představa, že někdo nemá rád famfrpál, pro ni byla stejně cizí, jako aby domácí skřítci řekli něco špatného o svých pánech.

Ron a Harry si vyměnili pohledy.

"No dobře. Můžeš se přidat. Budeš cvičit střely, já obranu a Harry hledání zlatonky."

"Skvělé!" Ginny nadšeně škubla rukama. "Hned tam budu, jen se převléknu."

***

"Viděl jsi tu otočku? Málem jsem spadnul z koštěte, ale stálo to za to! Ani jsem nevěděl, že něco takového umím! Bylo to úžasné! Nebo jak jsem odrazil camrál jen špičkami prstů! Viděl jsi to?" Ron nadšeně mluvil celou cestu z hřiště, přes pozemky až k hradu osvětleným pochodněmi. Harry měl pocit, že každý sval v jeho těle zmrznul, a když jim sníh křupal pod nohama, zdál se být neskutečně hlasitý. Ještě hlasitější než Ginnyin smích. Ale současně měl pocit, jako by se znovu narodil. Cítil se naprosto uvolněně a odreagovaně. Jako po dobrém sexu se Snapem. Dokonce měl tolik energie, že by ji mohl rozdávat.

"Ano, bylo to skvělé. A viděl jsi, jak jsem se prudce otočil na konci hřiště?" Zeptal se Rona a jeho sestry, šklebil se od ucha k uchu a vzpomínal na ledový vzduch, který se mu hnal ve vlasech. "Zabrzdil jsem nohama ve sněhu. Myslel jsem, že je po mně. Hahaha. Ale přinejmenším vím, co mám dělat, kdyby se na mě přilepil Zabini nebo Cho. Žádné koště tohle nevydrží. Kromě Blesku."

"Jo, hahaha. Musím to někdy zkusit na svém Zametáku."

"Radši ne," zachichotala se Ginny. "Nebudu sbírat tvoje kousky ze sněhu. Stejně se ti to povedlo jen proto, že jsi měl tak zmrzlé prsty, že si nedokázal správně mířit. Tohle přeci jen není dobré počasí pro famfrpál."

"Na druhou stranu," poznamenal Harry, když všichni tři vešli do hradu, a odupávali sníh z bot. "Jestli v takových podmínkách nastřílíš tolik gólů, kolik jich nastřílíš na jaře?"

"Střílení gólů proti Ronovi není žádná výzva," zasmála se dívka a Nebelvír zrudnul.

"Počkej, až jednou spadneš z koštěte!" Zvedl svůj Zameták a rozmáchl se po Ginny, která uskočila, smála se a schovala se za Harryho.

"Co kdybyste toho nechali?" Zavrčela baculatá dáma s dítětem v kolébce, která se nacházela na jednom z obrazů u Vstupní Haly. "Probudíte mi ji!"

Ginny si zakryla ústa dlaní a dusila se smíchem, když ji Ron začal honit po Vstupní hale, máchal koštětem a Harry se musel opřít o sloup, aby ovládl smích.

"Počkat, musím na záchod. Počkejte na mě," vydusil Ron, když se na chvíli zastavil, opírajíc se o své koště, po čemž se obrátil k toaletám napravo od Velkého sálu.

Ginny se zastavila vedle Harryho a otírala si slzy z očí.

"Bylo to fajn. Škoda, že takhle nechodíme častěji."

Harry se narovnal a chytal dech.

"Jo. Příště…"

"Co se tu děje?" Rozlehl se hluboký, tichý hlas, který se vynořil odnikud. Harry pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Rychle se otočil ke schodům vedoucím ze sklepení a spatřil, jak se z nich vynořil Snape. Koutkem oka uviděl, že Ginny okamžitě zmizel z tváře úsměv. On už ho dávno pohřbil pod podlahou.

Muž k nim došel jistým krokem s vlajícím pláštěm. Harry v jeho očích viděl jedině chlad, při kterém se venkovní mráz zdál jen lehkým povětřím.

"Pan Potter a slečna Weasleyová," zavrčel Snape, zastavil se před nimi a díval se na ně shůry přimhouřenýma očima. "Vidím, že se skvěle bavíte, a nezajímává vás, kolik hluku při tom děláte. Vaše kolej ztrácí deset bodů."

"Ale přece ještě není noc…" zaprotestovala Ginny.

"Ticho." Snapeův hlas byl jako kus ledu a Harry v něm cítil podivné vibrace, které mu naháněly strach. Ujistil se, že stojí od Ginny dost daleko, ale radši se ještě trochu odsunul dál.

"Byli jsme létat. To není dovoleno?" Zeptala se tvrdě Ginny. Harry v duchu prosil všechna božstva o to, aby zmlkla. Severus v tu chvíli nevypadal úplně rozumně.

"A dalších deset bodů za ten odmlouvačný tón," zavrčel a pohlédl na dívku, jako by se náhle změnila v otravného brouka. "Nezajímá mě, co děláte ve volném čase, ale v tomto hradě panují určitá pravidla. Jedním z nich je zákaz hluku na chodbách. Druhé," ukázal na mokré, blátivé stopy, pokrývající podlahu. "Zákaz ničení majetku školy. Za to dalších deset bodů. Okamžitě to ukliďte, nebo uvědomím pana Filche."

Harry chtěl vytáhnout hůlku, ale Ginny ho předběhla. Viděl, jak se její ruka třásla, když odstranila jejich stopy čistícím kouzlem. Viditelně ovládala svůj vztek.

"A třetí," pokračoval Snape tichým tónem. "na chodbách je zakázáno používat kouzla. To je dalších deset bodů, slečno Weasleyová. Ještě jeden přestupek a dostanete trest, je to jasné?"

Ginny zrudla a přikývla, i když její oči zářily zlostí. Zdálo se, že na ní nepůsobil profesorův vražedný pohled a nezačala hořet na místě.

Harry polkl, zíral na podlahu a snažil se netřást zlostí.

Tohle už bylo přehnané! Přeci, k čertu, nic neudělali!

V té chvíli uslyšeli otevírající se dveře a z toalet vyběhl Ron. Náhle se zastavil, když uviděl Snapea.

"Ee… stalo se něco?" Zeptal se nejistě, pohlédl na učitele, sestru zrudlou vztekem a Harryho zírajícího do podlahy.

"Nic," zavrčela Ginny, odvrátila se a přehodila si koště přes rameno. "Pojďme."

Harry se odvážil zvednout hlavu a téměř okamžitě toho litoval, když viděl Severusův pohled. Byl divný. Ano, byl ledový a vzteklý, ale něco v něm se chvělo a Harry to nedokázal rozpoznat.

Možná, kdyby se podíval lépe, pochopil by, co to je, a zareagoval by jinak a později… by se to nestalo.

***

Když se vrátili do společenské místnosti, Hermiona nebyl nikde vidět. Ginny celou cestu proklínala Snapea, Ron ji podporoval, když se dozvěděl, co se stalo, a Harry se neozýval. Dobrou náladu získal zpátky, až když si všichni tři sedli ke krbu, ohřáli se a zabrali se do řachavého Petra. Byl pátek a naštěstí měli na domácí úkoly celý víkend.

Harry neměl ponětí, kdy se naposledy tak bavili, smáli se a mluvili spolu. Bylo to tak dávno, když takhle trávili prázdniny v Doupěti. Nakonec se společenská místnost vylidnila, Ginny šla spát, a Ron vytáhl kouzelnické šachy a přesvědčil Harryho k několika hrám. Nakonec, když se Harrymu poprvé podařilo vyhrát nad Ronem, přítel prohlásil, že už je pozdě a už mu to nemyslí. Vstal, sbalil šachy a šel nahoru. Harry se protáhl a zívnul. Před krbem bylo tak teplo a příjemně, že se mu nechtělo vstávat a někam se přesunout. Ležel na pohovce a díval se do kroutících se plamenů, připomínajíc si všechny radostné chvíle z dnešního dne. Ale nakonec, když mu oči začaly nesnesitelně těžknout, rozhodl se, že tady přeci nemůže spát a pokusil se zvednout do sedu. V tu chvíli uslyšel, jak se otevřel portrét a pak tlumené kroky. Otočil se a spatřil, jak do místnosti vchází Hermiona. Když uviděla Harryho, neklidně se zastavila a odvrátila hlavu. Ale chlapec už spatřil její zarudlé oči. V náručí držela knihy.

"Och, to jsi ty Harry. Myslela jsem si, že už tady takhle pozdě nikdo nebude," zamumlala, dívala se do zdi a evidentně se na něj zdráhala podívat.

"Kde jsi byla?" Zeptal se zamračeně. "Mysleli jsme, že sedíš v ložnici. Já, Ron a Ginny jsme byli…"

"Já vím," přerušila ho náhle, značně ostřejším hlasem. "Viděla jsem vás oknem. Nejen ty potřebuješ chvíli o samotě v Komnatě nejvyšší potřeby. Jen prosím… nezmiňuj se o něm přede mnou."

"O kom? O Ronovi? Promiň," zamumlal, když mu poslala napůl podrážděný a napůl zneklidněný pohled. Viděl její opuchlé oči a stopy slz na tvářích, a ucítil neklid v srdci. Nemyslel si, že jejich hádka byla tak vážná. Zjevně ji Hermiona prožívala hůře než Ron. A oni se celý večer tak skvěle bavili…

"Poslouchej," začal, ač nevěděl, co chce vlastně říct. "Jen klid. Ve vztazích… jsou vždycky hádky. Tak to bývá. A není to ničí vina."

Hermiona se na něj smutně podívala zpoza svých vlasů a pomalu přešla k pohovce, po čemž na ní s povzdechem spadla vedle Harryho. Chlapec se kousl do tváře. Nebyl nejlepší v utěšování.

"O to nejde," pověděla tiše. "To jen, že mám pocit, že on… to nebere vážně."

"Nechce tě poslouchat a vzteká se, když se ho snažíš korigovat?"

Hermiona zvedla hlavu a podívala se na něj široce otevřenýma očima.

"Jak to víš?"

"No protože… ty se snažíš korigovat všechny," zamumlal Harry.

"Díky," zašeptala.

"Nechci ho omlouvat," pokračoval Harry. "Ale měla bys pochopit, že nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. Vím, že to myslíš dobře, ale… když si přesvědčená, že máš v něčem pravdu a myslíš si, že je to pro někoho nejlepší, tak si umíněná a… lidi nemají rádi, když je někdo kontroluje." Polkl, cítíc stisk v žaludku a připomněl si Severusův pohled.

Hermiona mu věnovala dlouhý, zamyšlený pohled.

"Vím, že máš pravdu, ale i tak… neodpustím mu to, co řekl. Všechno zjednodušuje. Nic jiného neumí. Nenávidím to."

"Jako teď ty?" Zamumlal Harry.

"Co?" Hermiona se na něj překvapeně podívala a zčervenala. Harry se lehce usmál.

"Vždycky jsem si myslel, že umí ještě několik dalších věcí," pověděl.

"Ano, například jíst," odpověděla dívka a náhle vyprskla smíchy.

"A chrápat," dodal Harry.

"A kašle na domácí úkoly."

"A v řachavém Petru je skutečný mistr."

Hermiona se zasmála a hluboce si povzdychla, pak se podívala na Harryho s vlídností v oříškových očích.

"Díky," zamumlala. "Ale stejně mu neodpustím. Alespoň ne tak rychle. Musí pochopit, že určité věci… by se neměli říkat," zakončila, a do jejího hlasu se vrátil smutek. "No, nicméně teď nemám na zítřejší večírek doprovod… Půjdeš semnou? Nechci tam být sama a myslet na Rona… A nechci být zavřená v ložnici."

Harry zamrkal.

"Jaký večír…?"

A v tu chvíli si vzpomněl. Společné narozeniny Angeliny Johnsonové a Katie Bellové. Úplně na to zapomněl. Pozvali ho už před nějakou dobou, ale neměl zájem ani chuť jít.

"Ee…" Podíval se na svou přítelkyni, stále se zarudlýma očima a hluboce si povzdechnul. "No dobře. Vlastně to může být i fajn…" pověděl a snažil se ukázat nadšení a nemyslet na to, jak to vysvětlí Snapeovi. Bude nejlepší to udělat osobně.

Hermiona se rozzářila a vrhla se mu kolem krku.

"Díky, Harry. Jsi skvělý."

Ano, jen jestli jeho 'skvělost' bude stačit na vysvětlenou Snapeovi? Upřímně o tom pochyboval.

***

*Konec I. části*

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 28. září 2018 v 21:14 | Reagovat

To jsem zvědavá jak pochodí Harry u Severuse.

2 Lucky Lucky | 28. září 2018 v 22:45 | Reagovat

Tomu se říká "odlehčená" kapitola. Jenže, jak už Elloii naznačila, bude hůř. Daleko hůř! Mám o Harryho vážné obavy. Vlastně, o Severuse taky.

3 Idris S. Idris S. | 29. září 2018 v 1:11 | Reagovat

Lidi, já se bojím...

4 Sara Sara | 29. září 2018 v 10:46 | Reagovat

Och nie, nie, nie. Prosim Harry nerob to! Jaj jaj jaj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama