DI - kapitola 47. - část II.

29. září 2018 v 16:34 | Elloii |  Desiderium Intimum
47. kapitola

Část II.

Poslední část




***

Harry se vzbudil v poledne. Šel tak pozdě spát, že když se dostal do ložnice, prostě se svalil na postel a okamžitě usnul. Dokonce se mu ani nechtělo se převléknout.

Posadil se na postel a rozhlédl se. V místnosti nebyl ani Neville, ani Ron. Za oknem se sypal sníh, a obloha byla zatažená. Protáhl se, vyhrabal se z lůžka, a pak zamířil do koupelny. Chladná sprcha ho ihned probudila. Když si oblékal čisté kalhoty, instinktivně sáhl do kapsy těch starých, aby přendal kámen, ale když ho tam nenašel, ztuhnul. V několika vteřinách si ale vzpomněl, že ho přeci včera schoval do kufru a úplně na to zapomněl.

Sakra, a to znamenalo, že zapomněl poslat Snapeovi večerní 'Dobrou noc'!

Vyběhl z koupelny, otevřel kufr a začal v něm hrabat. Lehce se usmál, když mu do ruky padla malá, červená krabička. Valentýnský dárek pro Severuse. Byla pravda, že do Valentýna zbývaly ještě dva týdny, ale rozhodl se, že ho obstará dřív. Krabičku koupil posledně v Prasinkách, a to, co bylo v ní… No, jen velmi doufal, že bude mít dost odvahy, aby to Severusovi dal. Lehce odsunul krabičku a sáhl na samé dno kufru, kde nalezl zelený kámen. S vybledlou zprávou.

Je všechno v pořádku, Pottere?

Harry se kousl do rtu. Snape mu to musel poslat v noci, po tom, co mu Harry neposlal 'Dobrou noc'. Zatraceně! Jak na to mohl zapomenout? A co když se o něj Severus celou noc obával?

Ne, zpět. Severus by se o něj celou noc neobával… Ne, určitě ne. Prostě jen… byl překvapený, že mu Harry nic neposlal a chtěl vědět, co se děje. Ano, přesně tak. Severus nebyl jedním z těch, kteří by se o někoho obávali.

Povzdychl si a přemýšlel, co byl mě poslat, když se nakonec rozhodl pro:

Omlouvám se, ale nechal jsem kámen v kufru, a pak jsem byl unavený a šel spát. A teprve teď jsem vstal. Nezlob se.

A po chvíli ještě dodal.

Přijdu večer.

Byla pravda, že chtěl večer přijít jen proto, aby Severusovi řekl, proč nemůže zůstat, ale přeci přijde.

Schoval kámen do kapsy a v tu chvíli do ložnice vpadl Ron.

"No konečně jsi vstal. Nevíš, kde může být Hermiona? Snažil jsem se napsat esej na Astronomii, ještě před večírkem, ale mám problém. A od večera jsem ji neviděl."

Harry si povzdechl. Čekal ho dlouhý rozhovor…

***

Když se zastavil před dobře známými dveřmi, byl napjatý nervozitou. Možná by vůbec neměl chodit? Možná měl odmítnout Hermionu? Přemýšlel o tom celý dnešní den, ale pokaždé, když si vzpomněl na ty zarudlé oči, pocítil vinu. Poslední dobou s nimi netrávil moc času, a Hermiona mu vždycky pomáhala, když měl nějaký problém, nemohl by se k ní otočit zády, bez ohledu na to, jak moc ten večer chtěl strávit se Severusem. Přeci budou mít ještě spoustu jiných večeru… ne?

S těžkým povzdechem se dotkl dřevěného povrchu dveří a vešel do kabinetu. Uvnitř ze sebe sundal neviditelný plášť a přešel k dalším dveřím, chvilku se na ně prostě jen díval, a nakonec se rozhodl zaklepat. Cítil se, jako by jedl kamení, které mu teď leželo v žaludku. Dveře se téměř okamžitě otevřely, když se jich dotkl a odhalily vysokou, temnou postavu. Severus měl přimhouřené oči a sevřená ústa, které se zkřivily v upřímnou grimasu, když pohlédl na Harryho.

"Och, nakonec ses rozhodl přijít… jaké překvapení," vyplivl, otočil se k Harrymu zády a zamířil ke křeslu.

"Stačilo by obvyklé 'dobrý večer'," zamumlal Harry a vešel dovnitř. Což o to, očekával, že Severus nebude v nejlepší náladě, ale nemyslel si, že bude až tak nepříjemný…

Muž klesl do křesla a sáhl po poloprázdné sklence. Harry se podíval na láhev stojící vedle. Byla skoro prázdná.

No, to je ještě horší…

"Tak si sedni," zamumlal Severus a vypil zbytek sklenice jedním douškem. "nebo tam budeš stát celý večer?"

Harry se zhluboka nadechl a sledoval, jak muž sáhl po lahvi a nalil do sklenky zbytek nápoje.

"Já… přišel jsem jen, abych ti řekl…" polkl a měl pocit, jako by se jeho hrdlo náhle zúžilo a nedovolilo mu vyslovit jediné slovo. "…že nemůžu zůstat."

Ruka s lahví zůstala ve vzduchu a pár vteřin se zdálo, že se čas zastavil. Harry se pokusil něco vyčíst ze Severusovi tváře, ale byla skrytá za závojem vlasů. Po chvíli se čas znovu rozběhnul a muž pečlivě postavil láhev zpět na stolek, ačkoliv měl Harry zvláštní pocit, že ji tisknul příliš pevně. Pomyslel si, že by to měl nějak vysvětlit, i když se mu zdálo, že každé další slovo může být jeho poslední.

"Já… dnes je ve společenské místnosti oslava a Hermiona se pohádala s Ronem a poprosila mě, abych s ní šel já. A nemohl jsem odmítnout, protože v poslední době…"

"Zmlkni a jdi."

Slova, která proťala vzduch, jako by přicházela z daleka.

Harry zavřel ústa a olízl si rty. Snape na něho nekřičel, ani ho neuhodil. Nebylo to tak zlé. Ale něco v jeho hlase ho zneklidňovalo… Nicméně, neměl teď čas nad tím přemýšlet, protože cítil příliš velkou úlevu.

"Omlouvám se," zamumlal do podlahy. "Příště zůstanu, slibuju. Chtěl…"

"Jestli chceš tak moc jít, proč tu ještě stojíš?" Zavrčel Severus, aniž by odvrátil hlavu od krbu a podíval se na něj.

Harry se kousl do tváře. Asi by bylo lepší odejít, než si to Severus rozmyslí. Zjevně se zbytečně obával.

"Tak… se uvidíme pak," zamumlal a otočil se ke dveřím. Když byl za nimi, zhluboka si oddechl. Nešlo to tak špatně, jak se domníval. Myslel si, že mu Snape bude vyčítat, že byl s Ginny, ale možná si nakonec sám řekl, že o nic nešlo. Ačkoliv ve světle toho, co se stalo, když měl na sobě kravatu od ní, tak klidný přístup k takovému tématu nebyl Severusovi podobný.

Harry došel ke dveřím vedoucím do chodby, přehodil přes sebe neviditelný plášť a otevřel je, ale než vyšel, zaváhal, když si vzpomněl na mužův divný tón.

Bylo v něm něco… něco, co Harrymu bylo povědomé, ale nedokázal to pojmenovat. Ale zneklidňovalo ho to. Proč se Severus choval tak klidně? Možná by se měl vrátit a… zeptat se ho. Říct mu, že by raději strávil večer s ním, protože to mu vlastně nakonec zapomněl říct…

Zavřel dveře a otočil se. Nicméně po několika krocích uslyšel hlasitý, třaskavý zvuk. Poskočil, zastavil se na místě a díval se na dveře vedoucí do Severusových komnat.

Znělo to jako… jakoby… jakoby někdo rozbil o dveře láhev.

Polkl.

Možná bude lepší… nevracet se. Neměl právě náladu na další… boj.

Po špičkách vycouval ke dveřím, otevřel je, jak nejtišeji dokázal, a zavřel je za sebou stejně opatrně.

Později si se Severusem promluví a vysvětlí mu to. Teď neměl sílu. Ano, později…

***

"Och, Harry, škoda, že nerad tancuješ," povzdechla si Hermiona a svalila se na pohovku vedle Harryho. Byla zčervenalá únavou, a její vlasy byly rozcuchané. Posledních patnáct minut strávila s Nevillem, který se zdál být jediným chlapcem, co uměl tančit. Seamus, Dean a ostatní vypadali a chovali se, jako by objevili v lahvích máslového ležáku něco úžasného. Hudba byla tak hlasitá, že Harry sotva slyšel vlastní myšlenky. Měl pocit, že ve společenské místnosti byl celý Nebelvír. Přinejmenším každý od třetího ročníku výš. Byly to poslední narozeniny Angeliny a Katie, protože obě za rok opouštěly Bradavice, a pravděpodobně se rozhodly uspořádat tak bouřlivou oslavu narozenin, aby o ní všichni ještě dlouho mluvili. Harry přemýšlel, jak se jim podařilo přesvědčit McGonagallovou.

Ron a Hermiona spolu dál nemluvili. Ron se bavil na druhé straně společenské místnosti s Lee Jordanem a jinými sedmáky, Ginny v polovině večírku někam zmizela, zřejmě opět proklouzla na schůzku se svým přítelem, a Harry většinu času prostě seděl na gauči a popíjel máslový ležák, o kterém ani nevěděl, že vlastní drží, zatím co sledoval ostatní.

"Mám žízeň," zamumlala Hermiona, vzala mu ležák z ruky a pořádně si lokla. Její tváře zčervenaly ještě víc, ale nic neřekla, když Harrymu lahev vracela. "Jsi si jistý, že nechceš tancovat?" Zeptala se a pozorně se na něj podívala.

"Ne, díky. Jsem v pohodě. Je dobře, že se bavíš." Usmál se vynuceně.

"Opravdu jsem to potřebovala," odpověděla se zářivým úsměvem. "Díky, že jsi šel semnou." Naklonila se a políbila ho na tvář. "Tak já jdu. Když budeš chtít, můžeš se k nám přidat." Po těch slovech se zvedla a popoběhla k Nevillovi, který vyhazoval do vzduchu vlastního žabáka.

Harry si povzdechl. Měl už dost hluku, rozesmátých lidí a objímajících se párů. Myslel si, že by bylo fajn, znovu strávit příjemný čas s přáteli, ale popravdě se tu cítil divně. Jako by už dávno přestal do tohoto světa patřit. Zaklonil hlavu, opřel si ji o opěradlo pohovky a zíral do stropu. Další půl hodinu tu prostě jen seděl a pil, dokud se mu nezačaly mlžit oči. Když dopil další lahev, narovnal hlavu a rozhlédl se po místnosti. Z reproduktorů hrála jakási balada, většina lidí tančila u sebe, a počet párů se zdvojnásobil. Harry přejel pohledem dav a snažil se postřehnout Hermionu, ale nikde ji neviděl. Opatrně vstal, odstavil lahev na stolek a vyrazil dopředu, procházejíc mezi tančícími. Když se dostal na druhou stranu společenské místnosti, náhle strnul.

Našel Hermionu. Seděla s Ronem na pohovce a líbala se s ním. No, evidentně se nakonec usmířili… Asi… už tu nebyl potřebný.

Těžce si povzdechl a otočil se, a přemýšlel, co má dělat.

Půjde za Severusem. Ano. Možná ještě není tak pozdě. A nikdo si nevšimne, že je pryč. Vyklouzne jen na chvíli, jen, aby ho viděl.

Vyšel do ložnice, vzal z kufru neviditelný plášť, ukryl ho v kapse a sešel dolů. Podařilo se mu uniknout bez povšimnutí, a když byl v chodbě, přehodil přes sebe plášť a ostražitě sešel schody do sklepení. V polovině cesty si uvědomil, že si zapomněl vzít Pobertův plánek. Doufal, že najednou nepotká Filche nebo nějakého učitele hlídkujícího na chodbách.

Naštěstí se mu podařilo dostat se ke dveřím Severusova kabinetu bez velkých překážek. Zastavil se před nimi a natáhl ruku, aby se jich dotknul, ale… nepohnuly se. Zamračil se a sáhl po klice. Stisknul ji, ale dveře zůstaly zavřené.

Zřejmě tu Severus nebyl. Možná musel jít na nějakou 'misi'. Škoda… Tolik ho chtěl vidět. Říct mu, že to byla jedna velká chyba, že s ním měl zůstat, že na ten večírek nechtěl jít.

Povzdychl si a otočil se. Vydal se cestou zpět, tiše našlapoval a přemýšlel, jestli je na něj Severus naštvaný… Vylezl do pátého patra, a tu chvíli se schody pohnuly na druhou stranu a on musel změnit trasu. Když zatočil za roh chodby, musel se rychle zastavit, aby nezakopl a nespadl. Právě šlápl na paní Norissovou. Kočka si odfrkla, odskočila, a vztekle zafuněla.

Harry se rozhlédl po chodbě, hledajíc Filche, ale naštěstí nebyl nikde poblíž. Nicméně věděl, že musí co nejrychleji zmizet, jestliže nechce, aby ta zatracená kočka způsobila poprask.

Ostražitě se vyhnul kočce, která se na něj dívala svýma rubínovýma očima, a pokračoval dál. Ale zvíře šlo za ním.

"Huš! Zmiz odsud!" Zasyčel, a zrychlil krok. Kočka zamňoukala v odpověď. Zdálo se, že si pamatovala setkání, při kterém se k ní Severus choval tak brutálně. Nejhorší bylo, že dokonale viděla skrz plášť neviditelnosti. Už tolikrát se díky ní dostal do potíží. Musí se jí ztratit!

Zrychlil ještě víc, ale zvíře běželo za ním.

"Odprejskni, ty koule chlupů!" Zamumlal se zlostí, po čemž začal běžet. Kočka znovu zamňoukala a pokračovala v pronásledování. Harry zahnul za další roh a běžel úzkou chodbou, a díval se přitom přes rameno, aby viděl, jak je od něj paní Norissová daleko. A pak, těsně před dalším rohem, narazil do něčeho, co strachy vykřiklo písklavým hlasem, odrazil se od něčeho měkkého a skončil na podlaze.

Otřásl se, jak se snažil zbavit skvrn před očima, aby viděl.

Byla to Ginny. Zasténala, jak se zvedala z podlahy a s hrůzou zírala na místo, kde ležel Harry. Musel to pro ni být ohromný šok, srazit se s něčím neviditelným. Harry rychle stáhl plášť z hlavy.

"To jsem já," zašeptal. Ale ona nevypadala uklidněně. Postavila se a podívala se za sebe široce otevřenýma očima strachem. Harry si všiml, že její blůza byla zmačkaná a byla zapnutá jen na jeden knoflík, rtěnku na ústech měla rozmazanou, vlasy rozcuchané, a na krku se jí rýsovalo několik cucfleků. Och, zřejmě se vracela ze schůzky s Gregem…

"Vstávej," vyštěkla tiše, a její hlas se třásl tak, že ho sotva ovládala. "Právě… právě jsem potkala Snapea. Myslím, že mě neviděl, ale určitě mě slyšel. Jdi. Musíme…"

Harry ztuhl, když zaslechl vzdálené kroky. Měl pocit, že mu srdce vyletělo až do krku a žaludek se protočil. Podíval se za sebe a spatřil, jak na ně kočka zírá a hlasitě si odfrkla.

"Musíme se schovat!" Ginny k němu skočila a zvedla ho na nohy. "Tady!" Na nic nečekajíc, běžela k nejbližším dveřím do přístěnku. Harry ani nestačil zaprotestovat, když ho vtáhla dovnitř, zamkla za nimi dveře a natlačila je do nejvzdálenějšího rohu v místnosti, třesouc se po celém těle. Ale Harry měl pocit, že se třese víc než ona. Mohl slyšet tlukot svého srdce, které se ozývalo v jeho uších. Rozložil plášť a přehodil ho přes sebe a Ginny, a modlil se ke všem bohům, aby…

Za dveřmi uslyšel zamňoukání a zaškrábání.

"Ne…" zasténala Ginny, a natiskla se ještě víc ke stěně. Harry nedokázal nic říct.

Kroky se blížily, a každý z nich způsoboval, že měl Harry čím dál větší problémy s dýcháním. Nakonec se zastavily. Oba přestali dýchat.

On ví, že jsem to já! Pomyslel si v panice Harry. Uslyšel hlasité odkýchnutí paní Norrisové a klika se pohnula. Dveře se otevřely s tichým zaskřípěním a objevila se v nich vysoká tmavá silueta. Harry se cítil tak, jako před několika měsíci, když k němu Severus poprvé přišel do přístěnku a vyzařoval ze sebe auru nebezpečí. Tehdy nemohl dýchat. Tehdy měl pocit, že muž změnil celý jeho vesmír. Ale teď se ho bál o mnoho víc než tehdy.

"Pottere," zamumlal, přešel dovnitř a sáhl po hůlce, která zapálila svíčku stojící na polici. "Vím, že jsi to ty."

Harry se chtěl odtáhnout od zdi a projít kolem něj a Ginny asi myslela na to samé. Snape udělal krok do strany. Harry uhnul ještě víc, a shodil koště, které se pomalu sesunulo po stěně s hrozivým hlukem a spadlo na podlahu.

Severus přenesl pohled z ležícího koštěte na místo, kde stáli Harry a Ginny. Natáhl před sebe ruku. Harry viděl dlouhé prsty, jak se přibližovaly víc a víc. Zapomněl, jak se dýchá.

Věděl, že tohle je konec.

Prsty sevřely plášť a přes mužovu tvář přeběhl výraz triumfu. Rychlým pohybem ho stáhnul k sobě a v tu chvíli mu padl pohled na Ginny a Harryho přitisknuté ke stěně… Triumf se změnil v zaskočení tak velké, až měl Harry pocit, že tentokrát to byl muž, kdo zapomněl, jak se dýchá. Jeho rozšířené, černé oči přešly z Harryho zděšené tváře na Ginny po jeho boku a pomalu se přesunuly dolů, přes její rozcuchané vlasy, zmačkanou, téměř rozepnutou blůzu a červeň pokrývající snad i její uši.

Když se temné, planoucí oči vrátily k Harrymu, chlapec v nich spatřil jenom jedno… strašlivou nenávist. Jako by náhle všechno zmizelo a zůstalo jenom zlostné, jedovaté, pekelné znechucení. Jako by se náhle vrátili zpět o několik měsíců, do dne, kdy všechno začalo…

A Harry cítil, jak sklouzává dolů po stěně, protože Severus… jeho Severus se na něj nyní díval tím samým způsobem… jak po celých šest let.


*Konec 47. kapitoly*
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | 29. září 2018 v 17:02 | Reagovat

och moj boze, prosim povedz mi ze dalsiu kapitolu pridas dnes vecer alebo zajtra...
ja to nevydrziiim a naozaj ma nechces mat na svedomi!!!

2 Idris S. Idris S. | 29. září 2018 v 19:47 | Reagovat

Bože ne, to ne...

3 Karin Karin | 29. září 2018 v 21:33 | Reagovat

Tak tohle je moc zlé začínam Ginnu nesnašet.

4 Lucky Lucky | 29. září 2018 v 21:40 | Reagovat

Kruté... Bolí mě to za oba.

5 alca alca | 30. září 2018 v 13:33 | Reagovat

A sakra jak tohle dopadne,mám takový dojem,že Severus udělá ve vzteku nějakou pitomost. Moc děkuju za překlad a nemůžu se dočkat pátku :-)

6 Martina Martina | 1. října 2018 v 8:14 | Reagovat

Sakra! Tak to je drsný! Bojim, bojim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama