DI - kapitola 48. - část I.

5. října 2018 v 16:01 | Elloii |  Desiderium Intimum
48. Den předtím než se všechno změnilo

Část I.


Musím se přiznat, že tyto kapitoly jsem opravdu překládala s těžkým srdcem. Když sledujete naše dva hrdiny, jak se k sobě přibližují, a pak zasáhne osud (nebo představivost spisovatelky) a bolestivě je od sebe odtrhne, nezbývá než doufat v lepší časy.
Připravte se, nebude to příjemné.
Vaše Elloii


It's a sad, sad situation
And it's getting more and more absurd
Why can't we talk it over
What have I got to do to be heard
What do I say when it's all over
And sorry seems to be the hardest word

What do I do when lightning strikes me
And I wake to find that you're not there*






Jestli tě s ní ještě někdy nachytám o samotě, nebudu už poslouchat žádná vysvětlení. Žádná.

Ozvěna těch slov byla v Harryho mysli tak hlasitá, jako by je Severus vyslovil před chvílí. A když viděl, jak ho probodávají ty oči plné nenávisti, věděl, že nic, co řekne, nebude stačit… Ale musel to zkusit!

"Pane profesore…" začal chvějícím se hlasem. Každé slovo řezalo jeho krk. "Není to, jak si myslíte. Přísahám."

"Mlč!" Hlas, který vyšel z těch tenkých rtů, byl jako led. Těžký, tvrdý a chladný… "Pan Potter a slečna Weasleyová… chyceni při intimní schůzce… cožpak je sex v přístěnku jakousi novou módou?"

Harry ucítil, jak se mu žaludek přetočil.

Přístěnek, tohle bylo jejich místo! A teď si Severus myslí, že oni… že on…

Hlavou se mu přehnalo několik situací.

Jak na něho a Ginny Snape narazil ve vstupní hale.

Jsi v pořádku, Pottere? Když mu zapomněl poslat dobrou noc.

Nemůžu zůstat, když měl strávit večer se Snapem, zatím co ve skutečnosti… to vypadalo tak, jako by lhal Snapeovi, aby se mohl setkat potajmu s Ginny…

Oh, kurva!

Cítil vzrůstající paniku. Paniku, která mu nedovolovala dýchat a něco říct. Kde začít? Co říct? Jak to vysvětlit?

To se nedalo vysvětlit!

"Ale to…" Začal a měl pocit, že mu vybuchnou plíce.

"Jestli se tak moc chcete 'pářit', tak to dělejte za hranicemi Bradavic, jelikož v tomto hradu není prostituce tolerována!" Přerušil ho Snape hlasitě. A Harry v tom hlasu slyšet nenávist, splývající mu z hrdla jako jed, toužící ničit, a ničit… "Oba ztrácíte padesát bodů a můžete si být jistí, že se profesorka McGonagallová dozví o tom, co se tu stalo. Pravděpodobně bude zničena, že se její Nebelvíři chovají jako králíci…"

"My ne…"

"…ale co by se dalo očekávat od Weasleyových?" Mužův zhnusený pohled se přenesl na Ginny. "Nedokážou nic jiného, než se množit jako krysy. Měli by vás všechny vyhladit. Zvláště takové jako jsi ty."

Harry viděl, jak se Ginnyiny oči rozšířily šokem a naplnily je slzy. Rozevřela ústa, aby cosi řekla, ale Snape jí to nedovolil, a pokračoval ještě horším, jedovatějším tónem. Jako by ji chtěl ukamenovat slovy.

"Pokud se ukáže, že jste těhotná, budete okamžitě vyloučeni ze školy i se svým bastardem."

"Jak můžete…?" Začala nebelvírka, ale Harry ji přerušil a zoufale vykřikl.

"Já se jí vůbec nedotkl!"

Snapeovo obočí vyskočilo vzhůru.

"To jsem od vás neočekával, Pottere," zasyčel muž, jako by Harry vůbec nic neřekl. "Stačilo, aby se o vás začala zajímat první lepší děvka, a už se nedokážete zastavit… Zdá se, že vám sláva zastřela mysl. Jste Vyvoleným, co může mít každou, že? Přeci nikdo neodmítne Chlapce, Který Přežil!"

Harry měl pocit, jako by ho každé slovo drtilo na kousky.

Ne, ne, ne, ne, ne!

"Řekni mu to!" Vykřikl a podíval se na Ginny. Cítil, že brzy vybouchne. Všechno bylo špatně! "Řekni! Přeci víš, jak to bylo! Narazil jsem na tebe!" Viděl, jak se na něj Ginny dívá s očima plnýma slz a tak do ní strčil a ukázal na Snapea: "Řekni mu to!"

"Já-já…" Zašeptala nakonec a snažila se nebrečet. "Narazila jsem na Harryho a zatáhla ho do přístěnku…"

"Zmlkni!" Zavrčel Snape a Ginny se otřásla. Už to nebyla nenávist. Bylo to něco značně hlubšího… "Nechci znát detaily! Nezajímá mě, v jaké pozici si tě vzal, jak hlasitě si sténala jeho jméno, kde se tě dotýkal, co ti šeptal, ani…" Snape se náhle zastavil, těžce dýchal, jako by věděl, že ztrácí kontrolu. Narovnal se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když se po chvíli ozval, v jeho hlase už nebyla nenávist, nebylo tam nic, co by Harrymu trhalo srdce, nebylo tam nic… "Jsem znechucený," řekl velice tichým hlasem, ve kterém nebyl ani jediný záchvěv citu.

Odvrátil se se zamáváním pláště a než Harry mohl cokoliv udělat, byl pryč. Nechal po sobě jen slabou vůni bylinek, ozvěnu svého hlasu odrážející se ode zdí a bouchnutí dveří.

Harry stál ohromený, stále držel Ginny za paži a zíral na dveře. V jeho hlavě šílelo tornádo. Měl pocit, že se ocitl v nějaké noční můře a ještě nikdy v životě se netoužil tak moc probudit, jako teď.

To… ne. Nemůže to takhle skončit. Musí jít… vysvětlit… říct… cokoliv!

Vyrazil dopředu, jako v amoku, nechávajíc Ginny v přístěnku. Vpadl do chodby na ochablých nohách, přehodil přes sebe plášť, obešel podél zdi paní Norrisovou a hnal se vpřed.

Dolů. Dolů. Do sklepení. Co nejrychleji!

V druhém patře zakopl o sochu skalního trolla a vší silou dopadl na kamennou podlahu, škubání v kolenou a zápěstí si nevšímal. Vstal a pokračoval dál, běžel tak rychle, jako by mu šlo o život.

V zatáčkách se odrážel od stěn, aby neztratil rychlost, a když dorazil do sklepení a proběhl několika chodbami, spatřil ho! Spatřil, jak černý plášť mizí ve dveřích kabinetu.

Ne! Zasténal v duchu, pospíšil si ještě víc, ale už věděl, že to nezvládne. Dveře se zavřely s dutým bouchnutím. Doběhl k nim, zastavil se tak náhle, až téměř uklouzl a spadl. Měl pocit, jako by cestou ztratil plíce, ale bylo mu to jedno.

Dotkl se dveří, ale nepohnuly se. Stiskl kliku. Nic. Zaklepl. Odpovědí mu bylo jen ticho.

Zkousl rty a začal klepat. Čím dál hlasitěji a naléhavěji. Klepal tak dlouho, až měl pocit, že si rozedřel klouby.

Přemohlo ho zoufalství.

Sáhl do kapsy a stiskl v dlani kámen.

Pusť mě! Prosím! Musíme si promluvit!

Opřel čelo o chladný povrch, těžce dýchal a snažil se uklidnit, a v tu chvíli uslyšel tichý náraz na druhé straně, jako by něco udeřilo o dveře.

Padl na kolena, přitiskl tvář k ledové zemi a snažil se spatřit to, co leželo pod dveřmi.

Spatřil to. Zelený, rozzářený kámen, ležel na podlaze kabinetu.

A pak uslyšel třesk dveří vedoucích do komnat. A prázdné, zoufalé ticho.

Stulil se na podlaze, tiskl tvář k zelenému kameni a těsně se ovinul pláštěm.

"Prosím," zašeptal do prázdna. "Prosím, pusť mě dovnitř."

Ale věděl, že ho nikdo neslyší…

***

"Harry! Harry, vzbuď se!"

Někdo ho zatřásl za rameno. Pomalu otevřel oči a spatřil nad sebou nakloněného Rona.

"No, konečně! Vstávej! McGonagallová tě hledá! Máš za ní okamžitě jít! Společně s Ginny."

Harry zavřel oči a hluboce si povzdechl. Proč nemohl zůstat spát? Proč se nemůže prostě vrátit do té příjemné, bezpečné temnoty? Nechtěl se znovu ponořit do té noční můry, které začala včerejší noc. Nevěděl, jak dlouho ležel před Snapeovými dveřmi. Ale když vstal, bolel ho každý sval a třásl se tak moc, jako by na něj někdo vylil vědro ledové vody. Dovlekl se na kolej, když bylo už dávno po večírku a prostě se svalil na postel. Nepamatoval si, jak usnul.

"Harry…" Ronův nejistý hlas ho vytáhl ze sladké temnoty. "Já… Ginny nám všechno řekla. A neboj se. Není tvoje vina, že Nebelvír spadl na poslední místo. Snape je prostě hnusnej, umaštěnej bastard."

Harry otevřel oči a posadil se opřený o čelo postele. Pořád ho všechno bolelo. A nejvíc něco vevnitř, velmi, velmi hluboko v něm.

Snape ho nenáviděl. Měl pocit, že celý jeho svět se zhroutil a už nikdy se mu nepodaří dát ho do pořádku.

Když se neozval, Ron pokračoval:

"Neboj se. Není to tak zlé. Jen Greg se trochu naštval a vyhrožoval, že tě zabije, ale všechno jsme mu vysvětlili."

"Hmmm," zabručel Harry a díval se na své ruce.

"No tak, kámo. Měl si prostě smůlu, že si padl akorát na toho bastarda. McGonagallová tě přeci nevyhodí ze školy za něco, co si neudělal. Prostě ji vysvětli, o co šlo a co se stalo. A ty body se nám časem vrátí," usmál se uklidňujícím způsobem.

Harry si těžce povzdychl.

Ano, body…

Och, kdyby jen věděl…

*

McGonagallová byla opravdu naštvaná. Než ji stihli přerušit a vysvětlit ji, o co šlo, udělala jim přednášku, a Harry měl pocit, že mu její hlas bude zvonit v uších celý den. Dozvěděl se, mimo jiné, že hned po ránu ji navštívil profesor Snape, tvrdíc, že chytil dva její studenty "bezostyšně kopulující v přístěnku na košťata" a způsobili jí takovou ostudu, jako za celou svou pedagogickou praxi ještě nezažila. Ginny měla znovu slzy na krajíčku, když musela vysvětlit, jak se to stalo, že ji profesor Snape popsal jako "vypadala jako laciná šlapka" a McGonagallová ji dodatečně odebrala body za noční procházky po hradě. Pak ji Harry musel vysvětlit, co dělal uprostřed noci v chodbě na pátém patře. Podařilo se mu jen vysvětlit, že mu bylo těžko a potřeboval se projít. Věděl, že mu to McGonagallová nevěřila, ale bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno.

Oba dva samozřejmě dostali trest. Dva týdny s panem Filchem.

Po návštěvě McGonagallové šli do Velkého Sálu na snídani, aniž by řekli jediné slovo. I když Harry v půlce cesty slyšel Ginnyin přidušený hlas:

"Nenávidím ho."


Neotočil hlavu a nepodíval se na ní. Díval se pod nohy, jak míjel kamenné kvádry.
"Jak mohl něco takového říct? Přeci… Nedokážu to dostat z hlavy. Je přeci učitel, u všech chrličů!"

"Hmm," zabručel Harry. Nechtěl se k tomu vracet. V tu chvíli nechtěl mít s Ginny vůbec nic společného. Věděl, že to nebyla její vina, ale kdyby ji nepotkal… kdyby na ní nenarazil… kdyby…

"Včera jsem byla trochu… trochu opilá," pověděla rozpačitě. "Dokonce si nepamatuju, co se opravdu stalo a co mi řekl. Ale ještě nikdy v životě mě nikdo tak…"

"Ahoj," zabručel Harry a nechal jí samotnou ve dveřích do Velké Síně, otočil se v bok a zamířil k Nebelvírskému stolu, kde si sednul vedle Hermiony a Rona. Ještě než se k nim dostal, jeho zrak mimovolně zalétl k učitelskému stolu. Byl přesvědčený, že spatří Snapea na snídani, ale mýlil se. Myslel si, že to pro něj bude úleva, ale cítil něco opačného…

Sedl si blízko Rona a Hermiony a nemluvil s nimi celou snídani. Nějakou dobu jen píchal vidličkou do míchaných vajíček, měl pocit, že kdyby se pokusil něco sníst, hned by to vyvrátil. Nechtěl to riskovat. Jeho žaludek byl sevřený, jako kdyby mu na něm někdo udělal uzel.

Netušil, co dělat. Opravdu. Neměl absolutně žádný nápad. Znal Snapea. Věděl, že vždy dodrží slib. Když řekl, že nebude poslouchat žádné vysvětlení, neudělá to.

Nemohl k němu přijít, poněvadž věděl, že ho nepustí dovnitř. Nemohl mu nic poslat, protože vyhodil kámen.

Co měl, do háje, dělat?

Chtěl si prostě jen lehnout a spát. Možná, až se vzbudí, bude už po všem? Možná, že to mezi nimi bude tak jako to bývalo? Možná…

Nicméně, kromě svého zoufalství cítil ještě něco. Něco, co ho trávilo a požíralo ho zevnitř. Hněv.

Hněv, že mu Snape nevěří. Že si myslí, že by ho Harry mohl kdykoliv zradit! Že mu nevěří a ani nechce slyšet, co mu chce povědět. Jak mu to má vysvětlit, když ho ten tvrdohlavý bastard nechce vidět?

Jak?

*

Snape se neobjevil ani na obědě. Odpoledne se Harry snažil dělat domácí úkoly s Ronem a Hermionou, ale nebyl schopný se soustředit. Rychlost a směr otáčení měsíce Neptunu nebo velká bitva mezi skřety a obry roku 1734 se mu v tu chvíli zdály zcela irelevantní. Také mu moc nepomáhaly pohledy ostatních nebelvírů. Jako by to byla jeho vina, že byli na posledním místě!

Než přišla večeře, byl už v takové depresi, že i Ron a Hermiona si všimli, že s ním není něco v pořádku. Ale pouze si mysleli, že má výčitky svědomí ze ztráty bodů a z trestu, který ho čekal.

Proč on jim mohl pomáhat, když měli problému, a jemu nikdo nemohl pomoct?

Nikdo.

Nechtěl jít na večeři. Věděl, že i tak nic nesní, ale Hermiona trvala na tom, že musí jít, a když nic nesní, vlastnoručně to do něho nacpe.

Když vešel do Velké Síně, jeho pohled ihned upoutala tmavá silueta na druhé straně obrovské místnosti. Harrymu vyskočilo srdce až do krku. Snažil se zachytit Severusův pohled, ale muž se nedíval jeho směrem. Seděl vedle McGonagallové, nakloněný nad svým talířem.

Najednou byly Harryho kolena příliš slabá, aby ho udržela, a zachvěl se, když udělal krok směrem k Nebelvírskému stolu. Jakmile se mu podařilo dostat ke stolu a sednout si u něj, ani se nesnažil předstírat, že jí. Snape se na něj ani okem nepodíval. Harry jen viděl, jak se naklonil k McGonagallové a zašeptala ji cosi se mstivým výrazem ve tváři, a s každým slovem McGonagallová vypadala čím dál rozhořčeněji. Po chvíli se na něj podívala s takovou nedůvěrou, jako by se náhle změnil v cosi nechutného, po čemž vstala a spěšně odešla od stolu se zrudlými tvářemi a vztekle našpulenými rty. V tu chvíli Severus obrátil hlavu a podíval se přímo na Harryho.

Mužova tvář se zkřivila opovržením a Harry měl pocit, jako by ho někdo udeřil do žaludku. Měl chuť vstát a začít křičet, aby se na něj takhle nedíval! Jakkoliv jinak, ale ne takhle, protože měl pocit, jako by mu bylo zase patnáct a všechno, co se mezi nimi stalo, byl jen sen.

Ale nemohl to udělat. Ne tady. Mohl jen sledovat, jak Severus vstává od stolu, vztekle odsouvá židli a mizí za dveřmi za učitelským stolem.

Rozhodl se během zlomku sekundy. Vyskočil z místa a ignorujíc zaskočené pohledy přátel, vyběhl z Velkého sálu. Vytáhl z kapsy neviditelný plášť a v běhu ho přes sebe přehodil. Za pomoci hůlky ztišil své kroky a bez zbytečného přemýšlení zamířil přímo do sklepení.

Tentokrát to musí vyjít!

Když doběhl ke dveřím vedoucím do Snapeova kabinetu, ukázalo se, že jsou zamknuté.

Sakra! Zase se mu ne…

Ztuhl a poslouchal. Uslyšel jasné kroky. Blížily se. Přitiskl se ke stěně a čekal.

Ano, byl to Severus! Harry cítil, jak jeho srdce vyletělo až ke stropu, když sledoval, jak muž míjí roh a blíží se k němu v dlouhých, odměřených krocích. Pokusil se něco vyčíst z jeho tváře, ale v chodbě bylo temno, a Snape měl skloněnou hlavu. Viděl jen jeho tenké, pevně stisknuté rty.

Muž ho minul, zabručel pod nosem heslo, a když se otevřely dveře, Harry věděl, že má jen zlomek vteřiny. Odtáhl se od stěny a v poslední chvíli proklouzl zavírajícími se dveřmi. Ačkoliv měl na sobě kouzlo tlumící kroky, neriskoval a našlapoval za Snapem na špičkách, tisknouc si dlaň na ústech. Zázrakem se mu podařilo následovat muže do jeho komnat do chvíle, než Severus zamkl dveře. Byl tak blízko, že se ho téměř dotkl, ale nechtěl odhalit svou přítomnost. Ještě nevěděl, co chce říct, a jak přinutit Snapea, aby ho vyslechnul. Ale ve chvíli, kdy se Severus odvrátil od dveří, najednou se zastavil v půlce kroku a jeho nozdry se zachvěly.

Harry ztuhl.

Do háje! Musel ucítit jeho vůni!

Spatřil, jak se na chvíli mužovi oči rozšířily, a po chvíli se do nich vlila taková zuřivost, až Harry málem zapomněl, jak se dýchá.

"Vypadni!" Zasyčel Snape, a zamířil přímo k místu, kde stál Harry.

***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 5. října 2018 v 23:08 | Reagovat

Doprdele ne... tohle bude hnusný...

2 Lucy Lucy | 6. října 2018 v 14:36 | Reagovat

Snape sa nevie vyrovnať so zradou Harryho...Jeho pomsta bude krutá a neľútostná - mladý chrabromilčan po dlhej dobe znova ucíti hnev smrťožrúta.

3 Sara Sara | 6. října 2018 v 15:38 | Reagovat

Kokos, som hrozne napätá... dúfam, dúfam, že to neskončí až tak zle. Severus, prosím, daj si to vysvetliť!!!

4 Lucky Lucky | 6. října 2018 v 17:42 | Reagovat

A už se zase prudce řítíme dolů! Jdu schovat svou věšteckou kouli :-) Náraz bude tvrdý a bolestivý. Otázkou je, pro koho víc. Snad se ho Harrymu podaří ztlumit.

5 Karin Karin | 7. října 2018 v 14:50 | Reagovat

To je jak na houpačce jednou dole a podruhé nahoru ale vždy to odnese Harry.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama