DI - kapitola 48. - část II.

6. října 2018 v 19:30 | Elloii |  Desiderium Intimum
48. kapitola

Část II.

*Poslední část*





"Vypadni!" Zasyčel Snape, a zamířil přímo k místu, kde stál Harry.

Chlapec sáhl po plášti - sakra, proč se mu ruce tak třásly? - a pomalu ho ze sebe stáhnul, kousal si rty a s obavou se podíval přímo do černých, planoucích jezer.

"Severusi, prosím, vyslechni m…"

"Silencio!" Snape bleskově sáhl po hůlce a namířil s ní na Harryho, který najednou zjistil, že z jeho hrdla nevychází ani jeden zvuk.

"Sakra, chci s tebou mluvit!" Křičel bezhlasně, ač věděl, že Snape ho neuslyší. Muž se k němu otočil zády a přešel k jednomu z regálů, kde se postavil se založenýma rukama.

"Okamžitě odejdi. To je moje poslední varování. Pak za sebe neručím," vycedil.

Harry se kousl do rtů, cítíc v srdci narůstající paniku. Proč musí ten kretén být tak tvrdohlavý?

Ano, cítil se varován. Věděl, že je Snape v takovém stavu, že jestli ho neposlechne, může to skončit velmi nepříjemně, ale ztraceně, musí něco udělat! Přísahal si, že odsud nevyjde, dokud Snape nepozná pravdu! Protože on nic, absolutně nic neudělal!

Zaťal pěsti, pohnul se směrem k vysoké, hrdé postavě a zastavil se vedle něj. Podíval se na Severusovu tvář, která v té chvíli vypadala jako vytesaná z kamene. Ale Harry věděl, že pod bledou kůží a za stisknutými rty bují skutečná bitva. Viděl žílu pulzující vztekem na Severusově spánku a oheň planoucí do stěny zabodnutých očí.

"Musíš mě vyslechnout! Prosím! Podívej se na mě!" Křičel bezhlasně, máchal rukama a snažil se upoutat mužovu pozornost. Ale ten se ani nepohnul. Jako kdyby tu Harry vůbec nebyl.

"Nic jsem neudělal. Musíš mě vyslechnout. Musíš!" Cítil narůstající frustraci, která se šplhala čím dál výše a výše, dokud nedosáhla až k jeho hrdlu. "TY KRETÉNE!" Nakonec zakřičel zoufale, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Snape ho neslyšel. A vlastně ho ani neviděl.

Harry se dotkl jeho paže, snažil se s ním zatřást a přimět ho, aby na něj pohlédl, ale v tu chvíli Severus zuřivě vytrhl svou ruku.

"Nedotýkej se mě," zasyčel, ač se stále na Harryho nedíval. "Jsi nechutný."

To zabolelo. Harry ustoupil, spustil ruku a cítil cosi těžkého a tvrdého padající mu do žaludku. Srdce mu tlouklo v hrudi tak silně, jako by mu chtělo polámat žebra.

Udělal několik kroků zpátky, s žalem se díval na ty černě oděná ramena. Splýval z nich plášť až na zem.

A co teď? Co měl dělat? Co dělat, aby se na něj Severus alespoň podíval?

Byl to impuls. Impuls, který mu řekl, aby přišel k muži zezadu, ovinul kolem něho paže a přitulil se k jeho zádům. Stejně tak, jako Severus kdysi objal jeho.

Nezáleželo na tom, že riskoval. Možná, že mu takhle ukáže, že…

Odpověď byla blesková. Snape se prudce odtrhl a otočil se k Harrymu, chytil ho za paži, hodil ho na regál, a tisknul ho na něj takovou silou, až měl Harry pocit, že mu zláme žebra.

"Varoval jsem tě," zasyčel mu přímo do obličeje. "Accio Lektvar Vyostření!"

Do Snapeovi natažené dlaně vlétla černá lahvička. Ale Harry jí nevěnoval pozornost, hleděl vyděšenýma očima do Severusovi tváře plné opovržení a znechucení. Začala se mu motat hlava, snažil se uvolnit stisk, ale muž byl příliš silný. Muž zvedl lahvičku do výšky svých očí a vycedil hlasem tak chladným a vzdáleným, jako by nebyl jeho. Protože ani on nemohl mít takový odtažitý hlas bez jakéhokoliv citu.

"Víš, co to je?" Zeptal se, a nečekajíc na Harryho odpověď, který se svíjel v jeho stisku, pokračoval. "Něco, co si Temný Pán oblíbil podávat svým obětem, než je začne mučit. Způsobí, že i ten nejlehčí dotyk je jako od rozpáleného pohrabáče a nejtišší šepot ti roztrhne bubínky v uších." Harryho oči se rozšířily a vpily se do neškodně vypadající lahvičky ve Snapeově ruce. "Oh ano, budeš trpět… Zažiješ takovou bolest, jakou si ještě nikdy v životě nezažil. Uvidíš, jaké to je… poznáš to do hloubky, pocítíš to na vlastní kůži, zjistíš, jak moc…" Náhle se zarazil a stiskl rty. Něco v černých očích se na chvíli rozpálilo a zmizelo. Hlas se chvěl. Ale když muž znovu promluvil, nebylo v něm už nic, vyjma ledu. "A jeho největší výhodou je, že nezanechává stopy. Mimo vedlejších účinků. O tom se dozvíš v noci." Na tenkých rtech se objevilo něco hrozného, co vůbec nepřipomínalo úsměv. Spíš děsivou grimasu.

Harry s hrůzou sledoval, jak Severus odzátkovává malou lahvičku.

Och ne! Nemá skutečně v plánu…

Začal se svíjet a škubat, zoufale vrtěl hlavou a bezhlasně křičel: "Ne! Ne! Ne! Nedělej to! Prosím!", ale Snape ho neslyšel. V jeho očích už nebylo nic, kromě něčeho velmi vzdáleného. Bleskovým pohybem mu přechmátl rukou z paže na čelist, bolestně svíral prsty na jeho tvářích a nutil Harryho otevřít ústa. Než ho Harry mohl chytit za paži a zastavit ho, zkřivil se nad kyselou chutí lektvaru, který mu Snape vléval do úst. Snažil se ho vyplivnout, ale několik loků mu splynulo do jícnu. Nakonec ho muž pustil a odtáhl se, a Harry spadl na podlahu, dusil se a plival.

Pocítil něco divného. Začalo to v žaludku. Nesnesitelné pálení, jako kdyby mu trávící šťávy pronikaly přes stěny žaludku a dostaly se do jeho krve. Neklidně se zvedl, opřel se zády o regál, stisknul víčka a snažil se znovu neupadnout, když se mu začala motat hlava. Šaty ho škrábaly a drásaly mu kůži při každém pohybu. Snažil se otevřít oči, ale světlo ho oslepovalo a štípalo ho v očích. Zakryl si je rukama a zasyčel bolestí, když se košile posunula po jeho těle a měl pocit, jako by se někdo pokoušel sedřít jeho kůži brusným papírem.

A v tu chvíli uslyšel hluk tak velký, až měl pocit, že mu exploduje hlava. Zakryl si uši rukama, a bezhlasně ječel. Trvalo mu několik vteřin otevřít oči a spatřil, jak mu Snape luskl prsty před tváří. Následný hluk byl tak velký, jako by měl v mozku pneumatické kladivo. Věděl, že má otevřená ústa. Věděl, že křičí.

Chodidla. Bolely. Pulzovaly. Jakoby se měnily v dva velké puchýře, pulzující puchýře, ale nemohl spadnout, protože pak by se podlahy dotkla ještě větší část těla a bolelo by to ještě víc. Police regálu se mu vbíjely do zad jako žiletky a každý nejmenší pohyb to ještě zhoršoval. Jako by ho někdo krájel na malé kousky.

"Ne! Ne! Ne! Ať to skončí! Prosím! Bolí to… Prosím! Severusi!" Snažil se křičet, ač věděl, že je to zbytečné. Že ho muž neslyší. A kdyby ho slyšel…

Odtrhl se od knihovny, snažil se té bolesti utéct. Otočil se, tisknul si k hlavě dlaně, ale v tu chvíli pocítil na zádech dotyk. Zavřeštěl a odskočil, a udeřil se hlavou o regál. Byl si jistý, že mu lebka brzy exploduje. Opětovný dotyk způsobil, že se celé jeho tělo napjalo k hranicím možností. Nevěděl, co to bylo, ale měl pocit, jako by ho někdo bičoval. Po třetím dotyku, se jeho tělo vypjalo do luku, a on se rychle otočil, přitisknul se zpět zády k regálu a na vteřinu otevřel oči. Jen natolik, aby spatřil, jak Severus sklonil dlaň s hůlkou. Nedokázal přes vodnaté oči nic vidět.

"Prosím…" Zašeptal ještě jednou přes vyprahlé rty, vysušenými od křiku, který nikdo neslyšel. Po jeho těle plynula láva. Každý nejmenší pohyb byl jako tisíce jehel. Chtěl se jen vrhnout na zem a umřít. V hlavě mu třeštilo tak mocně, jako by mu měla prasknout. Tisknul ji mezi dlaněmi, a prosil všechny duchy, aby to už skončilo, aby to někdo zastavil, aby už nemusil tak trpět. Neměl ponětí, kde je, ale představoval si peklo. Každý pohyb mu rozdíral kůži a každý úder srdce duněl v jeho těle s bolestným echem. Záda už téměř necítil. Stejně jako chodidla. Pomalu se hroutil.

Naštěstí najednou přicházela úleva. Bolest ustupovala, kousek po kousku pouštěla ze svých spárů části jeho těla, a zanechala po sobě jen třesoucí se svaly od nadměrného napětí. Pot mu tekl pramínky po čele a zádech, a srdce mu cválalo jako blázen. Nohy se pod ním třásly tak, že byl přesvědčený, že jestli se pokusí udělat krok, tak upadne. Hlava mu pulzovala bolestí a zdálo se mu, že mu brzy praskne. A vůbec mu nebylo dobře.

Velmi pomalu otevřel oči. Světlo ho už nebolelo. Za to bolel pohled na Severuse. Seděl pohodlně v křesle s nataženýma nohama a sledoval ho zpod přivřených víček. Na jeho tváři nebyla ani stopa po citu. Harry by očekával uspokojení. Spokojenost. Cokoliv. Ale nebylo tam absolutně nic.

Stejně jako v něm.

Byl tak ohromený, že tam prostě ještě chvíli stál a díval se po místnosti. Podíval se na stranu a v rohu spatřil stojící myslánku.

A ve zlomku vteřiny ho napadlo řešení.

Odtrhl se od regálu a udělal krok stranou, ale nohy ho neunesly a upadl na podlahu. Zvedl se na kolena a chvíli těžce dýchal s hlavou skloněnou, snažíc se nabral alespoň trochu síly. Měl pocit, že všechny svaly v jeho těle byly zničené námahou. Po chvíli si těžce povzdychl a s obtížemi se zvedl. Na svých unavených nohách se pohnul k myslánce. Cítil na sobě tmavé oči. Opřel se rukama o kraj mísy a sáhl po hůlce.

Ještě nikdy to nedělal, ale viděl, jak jí používali Brumbál i Snape a nezdálo se to těžké.

Přiložil hůlku ke spánku a začal si vzpomínat. Celý včerejší a předchozí den. Létání s Ronem a Ginny, prosba Hermiony, nuda během večírku, cesta ke Snapeovi, naražení na Ginny, přístěnek…

Když si byl jistý, že myslel už na všechno, odtáhl hůlku od spánku a setřásl stříbrno bílý pramen do mísy. Podíval se na vířící substanci a stiskl rty.

Schoval hůlku do kapsy, pomalu se otočil od myslánky a zamířil ke dveřím, aniž by se jen na chvíli podíval na Snapeovu tmavou postavu. S velkými obtížemi se sklonil a zvedl z podlahy svůj plášť. Když se nacházel u dveří a dotkl se kliky, na chvíli zaváhal.

Nevěděl, na co čeká. Ale čekal. Na cokoliv.

Když se nic nedělo, vzduch neprotnulo žádné slovo, ani jediný šelest, stiskl kliku a vyšel.

Nevěděl, co má dělat. Nevěděl, kam jít, mimo to mu hlava pulzovala tak silně, že už to nedokázal vydržet a s každým krokem mu bylo víc a víc špatně.

Přehodil přes sebe neviditelný plášť a pomalu šel. Nechtěl na nic myslet. Nechtěl si připomínat to utrpení, ani Severusův pohled… protože sám nevěděl, co bylo horší.

V prvním patře se mu udělalo už tak zle, že vpadl do první koupelny a vyzvracel se do umyvadla. Cítil nesnesitelné horko, které pokrývalo celé jeho tělo. Pot mu znovu začal splývat po čele v silných kapkách. Celý se třásl.

Musí jít na ošetřovnu. Ne… nevydrží to.

Opláchl si tvář chladnou vodou, vyšel z koupelny a zamířil přímo na ošetřovnu. Když se tam nakonec dostal, byl už tak zpocený, že se na něj oblečení lepilo. Naznačil Pomfreyové, že nemůže mluvit, a když zrušila kouzlo Finitem Incantatem, zamumlal cosi o tom, že mu během jídla někdo musel cosi dát, po čem se mu udělalo zle. Léčitelka mu dala několik lektvarů, proklínala studenty a jejich hloupou zábavu a přísahala, že si o tom musí vážně promluvit s ředitelem a poprosit ho o ukončení takových praktik, nebo to nakonec povede ke skutečné tragédii.

Harry nedokázal říct, že by mu lektvary moc pomohly. Hlava mu dál pukala a bylo mu zle, ale přinejmenším se přestal tak potit a třást. Pomfreyová chtěla, aby zůstal na noc na ošetřovně, ale zalhal, že se cítí o mnoho lépe. Zamumlal poděkování a odešel. V chodbě se na chvíli opřel o stěnu, čekal, až mu zmizí temné skvrny před očima a v tu chvíli to uslyšel… Vzdálené, známé kroky. Blížily se.

V panice vytáhl z kapsy plášť a přehodil ho přes sebe. Podařilo se mu to na poslední chvíli. Snape se vynořil zpoza rohu. Přibližoval se v dlouhých, odměřených krocích a plášť za ním vlál, když pochodoval chodbou a pohled měl utkvělý na dveře ošetřovny. A když procházel kolem, Harrymu stačil jeden pohled na jeho tvář, aby věděl:

Viděl jeho vzpomínky!

Už na jeho tváři nebyla prázdnota. Právě naopak. Dominovala na ní taková bouře, jakou Harry ještě nikdy neviděl. Ale než se mohl podívat důkladněji, muž zmizel za dveřmi ošetřovny a Harry uslyšel jeho hluboký hlas:

"Byl tady Potter?"

"Ach, profesore Snape… musím si s vámi vážně promluvit! Ano, byl tady, odešel před chvílí! Kdybyste věděl, co mu studenti vaší koleje provedli! Znovu mu nasypali něco do jídla! Vypadal opravdu strašně! Zvracel a… laskavě se ke mně neobracejte zády, když s vámi mluvím! Profesore Snape! Profes…"

Harry poskočil, když se dveře s rozmachem otevřely a vyšel z nich Snape. Rozhlížel se po chodbě ostřížím pohledem. Harry se pevněji přitisknul ke stěně a zadržel dech.

Muž popošel o krok k němu. Harry lehce ustoupil a snažil se nevydat žádný zvuk. Na chvíli se Severus díval na místo, kde stál Harry, a po chvíli se znovu o krok přiblížil a jeho nozdry se zachvěly.

Harry se díval do mužových zúžených očí, pečlivě je zkoumal a věděl jen jedno: teď s ním nechce mít nic společného. Absolutně nic. Ne po tom…

Možná odejde… Možná si jen řekne, že cítil jen jeho vůni...

Ale v tu chvíli se Harrymu zvedl žaludek. Přitiskl si dlaň k ústům, snažil se zastavit zvracení, ale i tak ze sebe vydal divný zvuk.

Snapeovi oči se rozšířily a lehce pohnul hlavou na stranu, dívajíc se pečlivě na místo, kde se nacházel Harry a výraz jeho tváře se změnil. Objevilo se na něm cosi zvláštního. Něco, co způsobilo, že si Severus zkousl rty a zamračil se, jako kdyby nad něčím přemýšlel. Jako kdyby se sebou bojoval. Harry se zadíval do těch lesknoucích se očí a viděl v nich celou škálu barev a neměl ponětí, odkud přicházejí, protože v chodbě byla přílišná tma, aby se v nich odrazilo světlo.

Chvíli tam prostě stáli, jako zastavení v čase, a v po chvíli Severus odvrátil zrak, otočil se a odešel chodbou. Harry se díval na jeho vzdalující se záda a přemýšlel…

Co teď?

***

Když se vrátil do společenské místnosti, našel Hermionu a Rona u krbu. Cvičili kopírovací zaklínadlo. Vysvětlil jim, že mu Zmijozelové nasypali něco do jídla a musel jít rychle na ošetřovnu, proto tak náhle vyběhl. A že se cítí špatně, protože lektvary od Pomfreyové byly příliš slabé, aby mu pomohly. Ignoroval Hermionino pobouření, když mu spílala, aby při nejbližší příležitosti všechno řekl profesorce McGonagallové a i Ronovi hrozby, že příště napíše dvojčatům, aby mu přichystali něco opravdu odporného, nasype jim to do dýňového džusu a všichni budou zvracet. Harry zamumlal, že si chce jen lehnout a vyšel do ložnice. Ta krátká rozmluva mu vzala všechny síly a několikrát si byl jistý, že bude zase zvracet. Padl na postel, aniž by měl sílu pohnout prstem a chtěl prostě jen spát. Zaspat to všechno. A nejlépe spát a spát a nikdy se neprobudit. Ale to se nestalo. Hlava mu chtěla explodovat, těžce se mu dýchalo, měl v žaludku revoluci a cítil se tak zle, jak ještě nikdy ve svém životě.

Náhle přes šum v uších a závrať hlavy do jeho mysli vniknul divný zvuk. Jako by někdo ťukal na okno. S obtížemi zvedl hlavu. Na parapetě na druhé straně pokoje seděla malá hnědá sova.

Jeho hlava mu spadla zpátky na postel. Doufal, že sova brzy odletí. Neměl sílu, aby vstal a pustil ji. Možná je to něco pro Nevilla…

Ťukání na okno nabíralo na síle. Zasténal a zanaříkal, vstal z postele a došel k oknu. Ve chvíli kdy ho otevřel, žaludek mu poskočil do krku a začal zvracet na podlahu. Cítil pálení v jícnu. Byla to žluč. Už neměl co vyzvracet.

Snažil se nezhroutit, narovnal se, otřel si ústa a nejistě popošel k posteli. Padl na ni a v tu chvíli si všiml, že sova usedla na jeho pelest.

Neočekával žádnou korespondenci. Co to mohlo být?

Zvědavě sáhl pro balíček, odvázal ho z nožky ptáka, který ihned vyletěl otevřeným oknem a následně balíček otevřel. Vevnitř nalezl dvě lahvičky. A svitek pergamenu.

Třesoucími dlaněmi rozvinul pergamen a překvapeně rozšířil oči, když poznal charakteristické, ostré Snapeovo písmo. Tentokrát nebylo tak elegantní jako vždy, jen kostrbaté a nerovné, jako psané ve spěchu a stresu.

Zamračil se a četl:

Tohle je protijed. Vypij ho. A vracím Ti tvé vzpomínky.

Polkl a stále cítil nesnesitelné pálení v krku a podíval se na světle zelenou tekutinu v lahvičce. V druhé se tetelila stříbrná mlha.

Jedna jeho část si protijed nechtěla vzít. Ale na druhou stranu by udělal cokoliv, aby to skončilo.

Odhodil pergamen a vzpomínky, spěšně odzátkoval lahvičku a vlil si ji celou do úst. Tekutina se mu rozlila po těle s příjemným chladem. Bylo to jako jemný dotek hedvábí na kůži a přinesl mu útěchu. Po pár chvílích se mu žaludek začal uklidňovat a bolest hlavy také.

Harry s povzdechem dopadl na polštář a zavřel oči. Teprve teď, když fyzická bolest zmizela, začal si plně uvědomovat tu psychickou.

Nechtěl na to myslet. Nechtěl. Protože když si na to vzpomněl...

Ne! To se nemohlo stát. Severus by přeci nikdy… Neudělal by… nemohl být až tak…

Zvedl ruce a přitiskl si je k očím, cítíc čím dál větší pálení pod víčky. A těžkou drásající prázdnotu ve svém nitru. Jeho žilami proudil jen chlad. Rozléval se mu po těle, a mrazil vše, čeho se dotknul. Měl pocit, jako by se mu ledové jehly zabodávaly do srdce. A bolelo to.

Dlouhý čas tam prostě ležel se zavřenýma očima nebo se díval na strop lůžka, a utíkal před vzpomínkami.

Potřeboval pochopit… proč? Proč to Snape udělal? To ho celou tu dobu tak nenáviděl? Ne, přeci věděl, že to nebyla pravda. Tak proč? Jak mohl něco takového… jak jen… Jak mohl prostě sedět a sledovat ho? Jak ho mohl… mučit? Přeci byli… Přeci on byl…

…Smrtijed.

Harry ostře otevřel oči.

Snažil se na to zapomenout. Vše odsunul. Prostě na to nemyslel. Ale teď ho pravda zasáhla tak mocně, tak cíleně a tak hluboko, že nemohl popadnout dech.

Jistě. Přeci celý život dělal jen to. Mučil. Byl to pro něj denní chleba. Ale nikdy… nikdy nečekal, že to Severus bude schopen udělat… jemu.

Znovu zavřel oči, když se ledové jehly zabodly do jeho srdce hlouběji.

A v té chvíli pocítil v kapse rozpínající se teplo.

Zaváhal. Tentokrát se mu srdce nezrychlilo tak jako vždy, když se v jeho kapse objevilo teplo. Zůstalo klidné.

Zvědavost však zvítězila. Pomalu vytáhl kámen a podíval se na jeho lesklý povrch.

Pottere… Musíme si několik věcí vyjasnit. Kdy se můžeme potkat a promluvit si?

Nevěděl, co očekával. Ale rozhodně ne něco takového. Tak… triviálního!

Snape by měl... měl by… sakra, měl by zaplatit za to, co udělal! Prosit ho na kolenou! A nechovat se tak, jako by se nic velkého nestalo. Jako by mu prostě jen řekl nějakou jízlivost. A jako by mu dělal velkou laskavost, že se vůbec ozval! Do háje s ním! K čertu! K čertu! K čertu!

Ledový obal kolem jeho srdce se roztříštil a Harry nyní cítil, jak v něm hoří cosi horkého a vzteklého…

Stiskl kámen v třesoucí se dlani a poslal:

Promluvit? Promluvit?! Když jsem si já chtěl promluvit, odešel jsi! Nechtěl jsi poslouchat! Mučil jsi mě! V tom jsi nejlepší, že? Myslíš si, jak jsi inteligentní, ale po pravdě jsi jen žalostný, zaslepený, žárlivý bastard!

Vyskočil do sedu, pustil kámen z dlaně a těžce dýchal. Znovu se mu točila hlava. Skryl tvář v dlaních, snažil se uklidnit, ale nedokázal to. Cosi v něm bylo, a on to ze sebe musí dostat! Opět chytil kámen do zpocené dlaně a stiskl ho tak silně, jako by ho chtěl rozdrtit.

Jak si vůbec můžeš myslet, že bych tě mohl zradit? Přeci víš, že nevidím nikoho kromě tebe! Nikdy, nikdy bych ti něco takového neudělal! Proč mi nevěříš? Proč mě podezíráš? A ani jsi mi to nedovolil vysvětlit… nedal jsi mi šanci se bránit! Jen jsi mě mučil! Tak krutě a nesmyslně…

Pomalu pustil kámen, a cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Rychle je otřel třesoucí se dlaní a zadíval se na nenápadný kámen ležící na posteli. Zůstával chladný a tmavý. Jako by slova zmizela v éteru. Nevyslyšená. Ignorovaná.

Harry si zkousl rty a pomalu natáhl ruku, přibližujíc ji ke kameni. Po chvíli ji odtáhnul. Díval se na zelený, hladký povrch, pak po třetí chytil kámen a poslal poslední zprávu:

Nechci se s tebou setkat. Nechci s tebou teď mluvit. Prostě… nech mě být.

Zasunul kámen hluboko pod polštář a lehl si, přikryl se peřinou až k bradě. Dál se třásl, ale už mu bylo lépe. Shodil ze sebe velkou část toho, co ho tížilo.

Potřebuje čas. Musí přemýšlet o několika věcech. Odpočinout si. Uklidnit se.

Pevně sevřel víčka a stulil se do klubíčka.

Teď chtěl prostě jen spát. A na chvíli zapomenout. Ráno… možná bude lepší den. Možná se na vše bude dívat z jiné perspektivy. Možná to nebude až tak bolet. Tam vevnitř.

Nevěděl, že ráno… se jeho svět rozpadne na kousky.

*Konec 48. kapitoly*
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucky Lucky | 6. října 2018 v 19:54 | Reagovat

Smutné. Jdu plakat :-(

2 Lucy Lucy | 6. října 2018 v 21:05 | Reagovat

Chudák Harry. Ešte si toho veľa so svojím milovaným "užije"...Snape nevie prekonať pocit pýchy a priame ospravedlnenie za jeho činy je preňho nepredstaviteľné...Táto kapitola bola upriamená skôr na veľkú fyzickú bolesť, avšak nadchádzajúca kapitola je snáď ešte bolestivejšia z emocionálnej roviny pre Harryho. Už sa neviem dočkať na ich uzmierenie.

3 Idris S. Idris S. | 6. října 2018 v 21:41 | Reagovat

Achjokurwadoprdele, proč si ten Severus nenechá nic vysvětlit? To ještě stále nechápe, že Harry je magnet na debilní situace? To jak mu ještě luskl přímo do ucha, když každý zvuk pro něj byl utrpením... to bylo fakt odporný. Achjo, kretén, fakt kretén... Doufám, že ho Harry nechá pěkně vydusit.
Moc děkuji za překlad, obzvlášť, když je teď tak náročný po psychické stránce. :C

4 Sara Sara | 7. října 2018 v 12:07 | Reagovat

Tak toto je celé v háji...

5 Karin Karin | 7. října 2018 v 15:08 | Reagovat

Tohle Severus přehnal doufám že mu Harry jen tak neodpustí.

6 alca alca | 7. října 2018 v 17:32 | Reagovat

já jsem to věděla,že Severus udělá nějakou pitomost,ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Rychle rychle další kapitolku. Moc děkuju za tvůj skvělý překlad :-)

7 Ester Ester | 9. října 2018 v 16:57 | Reagovat

Prave som naskocila do rozbehnutého vlaku prekladu, mam za sebou citaci maratón. A naskocim prave v takom to okamihu. To je strašne, mam chut Snape vraždiť. To co bolo!!!!  Dúfam, ze mu Harry tak lahko nedopustí. Netrpezlivo čakám na pokračko. Vdaka za preklad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama