DI - kapitola 50. - část I.

19. října 2018 v 16:52 | Elloii |  Desiderium Intimum
50. Vezmi si své srdce a utíkej

*Část I.*

Chtěla bych poděkovat všem za velkou přízeň.
Děkuji Sáro, Idris, Karin, Lucky, Alčo, Martino, Lucy...
Vaše komentáře mně v těchto těžkých kapitolách zahřívají mě u srdce.
Vaše Elloii

So I guess it's over now
And you broke me down somehow

I can hear what you said
Echoing in my head
I'm losing... myself
I'm shaking deep inside
I'm having trouble breathing
I need somewhere to hide
Away cause I am healing

I'm having trouble breathing
Tomorrow I am healing...*





"Můj rozkaz byl jasný. Měl sis ho držet blízko sebe! Víš, jak je to pro nás důležité!"

Snape se na ledové podlaze stěží pohnul a podepřel se na rukou. Z koutku úst mu tekla krev. Nezvedl hlavu. Nechal ji spuštěnou a díval se na svůj odraz v černém mramoru.

"Promiňte, můj Pane. Nechal jsem se unést… nenávistí. Ale je to jen neškodná překážka. Ve skutečnosti je pro nás tato situace velmi výhodná."

Voldemort o něco málo spustil hůlku, kterou mířil na muže klečícího na zemi a přimhouřil své červené oči.

"Co tím myslíš?"

Snape zvedl hlavu. Na jeho rtech se objevil hrozivý úsměv.

"Počkám, až chlapec vychladne a začnu mu chybět. Budu schopen v klidu dokončit lektvar, a on se mi nebude motat pod nohama. A když nadejde správný čas… tehdy udeříme." Něco v černých očích se zalesklo ocelovou sebedůvěrou. "Zahraji to tak, že mi Potter padne k nohám a bude mě prosit o to, abych mu dovolil se ke mně vrátit."

Voldemort nakonec spustil ruku a sledoval ho temným, přimhouřeným pohledem.

"O tom nepochybuji," ozval se po chvíli. "Mnohokrát jsi mi prokázal, že jsi v takových úkolech nejlepší. Ale nebudu tolerovat tvoji ukvapenost. Musíš se držet pokynů."

"Bez obav, můj Pane. Potter bude včas připraven."

Na Voldemortových ústech se objevil ledový úsměv. Prudce se otočil a zamířil k vysokému křeslu na druhé straně sálu.

"Jak dlouho to ještě potrvá?" Zeptal se a posadil se do měkkého ebenového křesla.

Snape se pomalu zvedl z podlahy a napřímil se. Oklepal si šaty a hrdě se narovnal, jako by ještě před chvílí neobdržel několik Cruciatů.

"Něco přes dva týdny. Všechno je téměř hotové. Dám mu lektvar hodinu před odchodem do Prasinek."

"Pamatuj, že nikdo nesmí vědět, že s tebou do Prasinek půjde. Až se pak vrátíš do hradu a až si ten starý blázen uvědomí, že chlapec chybí a spustí alarm, začneš ho hledat s ostatními. Budeš se mi tam hodit, Severusi."

Muž pevně přikývl. Jeho tvář vypadala jako maska. Nepohnul se na ní ani sval.

"Víš, co tě potká, když neuspěješ…" Voldemortův hlas klesl o několik tónů a zdálo se, jako by bylo v místnosti náhle chladněji.

"Vše půjde podle plánu," odpověděl rozhodně Snape, jako kdyby jiná možnost vůbec neexistovala.

Voldemort přimhouřil oči.

"Chci se podívat do tvé mysli, Severusi."

Muž nevypadal touto žádostí překvapen. Voldemort často prozkoumával mysl svých následovníků, aby se ujistil, že jsou mu naprosto věrní. Zřídka kdy je na to ale předem varoval. Překvapující vniknutí mu dělalo větší radost, protože znamenalo značně větší bolest oběti, která byla překvapená neočekávaným proniknutím do své mysli, a nestačila se bránit a vyhodit vetřelce ze své hlavy. A Voldemorta se nedalo vyhodit, ne bez ztráty vědomí. Proto bylo vniknutí o mnoho méně bolestivé, když se oběť nebránila a nesnažila se něco skrýt. Nejlepší prostě bylo odhalit mu všechno.

Zorničky Temného Pána se rozšířily, když vnikl do mysli muže před sebou. Na Snapeově spánku se objevila bolestivě pulzující žíla a ústa se stáhla do bledé čáry. Přes veškeré úsilí se mu úplně nepodařilo skrýt utrpení a objevilo se na jeho tváři. Zdálo se jako by pod kůží hořel. Tekly mu po ní kapky potu.

Po chvíli se Voldemort stáhl. Z mužových úst se ozvalo sotva slyšitelné úlevné vydechnutí.

Voldemort se zaklonil zpět ve svém trůn připomínajícím křesle a spokojeně se usmál.

"Perfektní," zašeptal. Na okamžik zavřel oči a na jeho tváři se objevilo něco velmi nebezpečného, připomínající rozkoš. Jako by si vzpomínal na něco, co mu působilo ohromnou radost. "Rád sleduji tvé vzpomínky. Byl to pěkný pohled, dívat se do těch zelených očí, když si ho začal škrtit tou kravatou." Víčka se zvedla a červené oči ztmavly. "Jsem s tebou spokojený, Severusi. Rozebral jsi ho pro mě na kousky. Nezůstalo v něm už nic, co bych neznal. Díky tobě již znám každý, i ten nejmenší kousek jeho duše. A za nedlouho ta duše bude náležet mě." Ústa pobavená rtů se protáhla do širokého úsměvu.

"Bylo mi potěšením," odpověděl Snape, sklonil hlavu a usmál se pro sebe uspokojením.

***

Když se ráno probudíme, máme jen několik vteřin… několik vteřin blažené nevědomosti, předtím než se vynoříme z krajiny spánku, vrátíme se do našeho těla a přineseme si sebou… strach. Několik vteřin úžasné nevědomosti, než pochopíme, kdo jsme, kde jsme a co nás čeká. Jen několik vteřin, než si uvědomíme svět kolem. A najednou už nejsme obklopení tou bezpečnou temnotou… dopadne na nás realita. Uvědomíme si, že to, co se stalo včera, byla pravda, a že dnešek by mohl být ještě horší. A není před ním úniku. Musíme vstát a… nějak přežít den. Nemůžeme se ponořit zpět do té nevědomosti. Není návratu.

Harry nebyl výjimkou. Když se probudil toho chladného, úterního rána, pár vteřin byl někým jiným. Někým, kdo necítí, netouží, nelituje… Někým, pro koho svět dál existuje a další den není spojen s bolestí a prázdnotou.

Ale trvalo to jen několik vteřin. Pak se v jednom šokujícím okamžiku všechno náhle vrátilo. A musel pevně stisknout víčka, aby udržel tu hustou lávu vzpomínek. Ale spolu s obrazy a slovy k němu přišlo také něco, co mu sevřelo hrdlo a způsobilo bolest na hrudi.

Zhluboka se nadechl a na pár okamžiků doufal, že to je jen sen. Že se brzy probudí a nebude cítit to sevření, ani hořkost a bude moct vstát z postele a… žít. Anebo na něj někdo použil Legilimens Evocis a uzamkl ho v noční můře?

Jeho ruka pomalu vklouzla pod polštář a hledala chladný, hladký povrch kamene. Ale nenalezla ho tam.

To nebyla noční můra. Byla to pravda.

Opatrně zvedl víčka.

Jsi a vždy budeš nikým! Rozumíš? Nikým!

Znovu zavřel oči.

Ne! Nechtěl si to připomínat! Jaký to mělo smysl? Byl to konec.

Konec.

No, to slovo nebylo příliš optimistické. Ne, znělo… konečně. Cítil se, jako by ztratil někoho blízkého. Bylo v něm místo, kde ten někdo žil, ale teď už tam nebyl. Teď tam zůstala jen mezera, kterou nebyl schopen zaplnit. Nevěděl, čím ji zaplnit. Ani zda je to vůbec možné.

Povzdechl si a znovu otevřel oči. Nedokázal před tím utéct. Nedokázal uniknout vzpomínkám na vše, co se včerejšího dne stalo, od rána až po…

*

"Kámo, co to mělo být?" Zeptal se Ron, když Harry vyšel před třídu lektvarů, kde na něj čekali přátelé. Nepodíval se na ně. Prošel beze slova kolem nich, nezvedl hlavu a neozval se. Nechtěl si o tom promluvit. Nechtěl vůbec žádnou společnost. Chtěl jen odejít. Odejít a někde se schovat.

Ale Ron šel za ním. Po chvíli váhání, Hermiona také. Chvíli šli mlčky. Míjeli pochodně na stěnách sklepení, které jako by nekončily, jako by chladné, kruté zdi sklepení neměly konce. Po nějaké chvíli za sebou Harry uslyšel Ronův nejistý hlas:

"Povíš nám nakonec, co se stalo? Přeci ti Snape…"

"Rone!" Přerušila ho ostře Hermiona, ale ryšavec si toho evidentně vůbec nevšiml.

"Přeci ti Snape kolikrát řekl horší věci a nikdy…"

"Rone!"

"…a nikdy tě to nerozrušilo. Co se stalo? Vypadalo to…"

"Rone!" Hermiona ho chytila za rukáv a zatáhla. Ale ryšavec paži vytrhl.

"Vypadalo to trochu nenormálně. No víš… Chápu, jaký Snape dokáže být, ale jeho hrubé poznámky tě vždycky jen naštvaly, nikdy tě nepřivedly…"

"Rone, zmlkni!"

"…k slzám. Já jen… prostě to nechápu."

Harry se náhle zastavil. Jeho přátelé udělali totéž. Pomalu se otočil a podíval se na ně takovým způsobem, že Ron samovolně ustoupil a Hermiona se kousla do rtu a uhnula pohledem.

"Mám teď… nějaké problémy," řekl opatrně Harry. "A chci, abyste mě nechali o samotě."

"Jaké problémy?" Ron se nevzdával. Harry na jeho tváři viděl paličatost. A co jiného by mohl očekávat po takovém představení? Dokonce ani Ron nebyl tak hloupý…

"To není tvoje věc," vycedil Harry. Měl dost. Nechtěl už vysvětlovat, lhát, vymýšlet si. Chtěl, aby ho všichni prostě nechali na pokoji. Otočil se dopředu, a zcela ignoroval zaskočenou tvář svého přítele.

"Jak to, že není moje?" Křikl po něm Ron, když přišel k sobě. "Celý den ses choval, jako bys tu nebyl. Chodil jsi zamyšlený a nezúčastněný. A teď se rozbrečíš u Snapea na hodině. Co to má, krucinál, znamenat?"

Harry se znovu zastavil.

Co mu měl říct? Co mu, do háje, měl povědět? Jak mohl něco takového vysvětlit?

Obrátil se k Ronovi.

"Já… ještě jsem trochu mimo, protože…" Sevřel rty. V hlouby chodby, za ramenem svého přítele, postřehl dva Zmijozeli. "Protože… rozešel jsem se se svou přítelkyní. Včera večer. A ona…" polkl. "…mi řekla něco strašného. A Snape mi to připomněl. A já…" Sklonil hlavu.

Chvíli panovalo ticho. Bylo mu jedno, jestli tomu Ron uvěří, nebo ne. Pokud mu nakonec dá pokoj.

"Och…" Uslyšel po chvíli přítelův hlas. "To… to je dobrý. Chci říct, není to dobrý, že jste se pohádali, nebo tak, ale je dobrý, že… víš, co tím myslím."

Harry přikývl, a zíral na kameny pokrývající podlahu.

"Jsi si jistý, že je konec?" Ozvala se náhle Hermiona divným, přidušeným hlasem.

"Ano," odpověděl Harry a cítil náhlý chlad na hrudi. "Úplně."

"To… dobře," zašeptala Nebelvírka. "Nedělala tě šťastným. Neměl by si plýtvat své city na… někoho takového."

Harryho oči se rozšířily, ale hlavu nezvedl.

Ona to věděla! Domyslila si to!

Jeho srdce sevřel náhlý strach.

Ale snad… snad nemá v úmyslu…

Ron se na ni překvapeně podíval.

"A jak ty to můžeš vědět? Víš, o kom mluví? Znáš jí?"

"Ne. Prostě… znám Harryho."

Harry polkl.

"Už můžu…? Můžu… být chvíli sám?"

"Pojď, Rone." Dívka chytila ryšavce za ruku. "Budeme ve společenské místnosti, Harry. Když budeš něco potřebovat."

Chlapec přikývl a stále nezvedl zrak. Slyšel vzdalující se kroky svých přátel.

Musel… najít nějaké místo. Místo, kde by se mohl schovat. A zapomenout.

*

Harry vstoupil do sovince a rozhlédl se po Hedvice. Byla taková zima, že většina sov seděla v budkách a schovávala se pod křídly. Hedvika byla v té nejvyšší, a když Harry vešel do páchnoucí místnosti, radostně zahoukala, načepýřila si pírka a snesla se dolů na chlapcovu nataženou ruku.

"Ahoj, Hedviko," zašeptal a hladil jí po sněhobílých křídlech. "Omlouvám se, že jsem za tebou nebyl. Byl… jsem trochu zaneprázdněný. Ale teď… už nejsem."

Sova se na něj upřeně podívala, ale nevypadala uražená. Jemně ho štípla do ruky jako by říkala 'odpustím ti, ale je to naposledy'. Harry si povzdechl a rozhlédl se po místě, kam by si mohl sednout. Odhrnul ležící sníh z jednoho okenního parapetu, usadil se, a dovolil Hedvice, aby přelétla na nejbližší polici, odkud ho sledovala svýma velkýma očima.

Harry si přitáhl nohy, objal je a opřel si čelo o kolena. V sovinci byla stejná zima jako venku. Občas skrz okno zavál ledový vítr a přinesl sebou pár sněhových vloček, jenž se Harrymu usadily na obličeji a způsobily, že se celé jeho tělo otřáslo, ale jemu to vůbec nevadilo. Bez ohledu na zimu, chlad v jeho srdci byl o mnoho palčivější.

Nemyslel si, že to tak skončí. Že to skončí takovým způsobem. Že to vůbec skončí.

Ale co mohl očekávat? Už od samého začátku byl odsouzen k selhání. Dříve si to prostě jen neuvědomoval. Stále měl tu hloupou naději, že možná v budoucnu… až bude po všem… do konce svých dní… budou… bude…

Ale jeho plány byly pošlapány. Ukázalo se, že pro tu nejdůležitější osobu ve svém životě je jen… nikým. Nešťastnou, bezvýznamnou, bezcennou nulou.

Neměl by být překvapený. Koneckonců mu to Snape dal na srozuměnou několikrát… Ale on byl příliš zaslepený, než aby to viděl. Příliš hloupý. Příliš naivní.

Příliš zamilovaný.

A co to všechno, čím prošli? Koneckonců mu zachránil život, když ho napadli kraváci! Zůstal s ním v Bradavicích na Vánoce, ačkoliv mohl jet s přáteli do Doupěte! Dokázal ho rozesmát, naučil se o té prokleté krvi Třaskavců! Masturboval pro něj! A vždy, když Snape chtěl… Harry se mu vydal celý! Dal mu tolik, že mu už nezůstalo skoro nic.

To nic neznamenalo?

Zjevně ne. Ne pro někoho, jako je Snape. Pro někoho, kdo jen bere, vysává, přežvykuje, a pak, když se nasytí, prostě ho vyplivne… Pro někoho, jehož jediným cílem života je mařit život druhým. Jak si mohl myslet, že ho dokáže změnit? Že ho dokáže donutit opustit svou jedovat, zaschlou a tvrdou skořápku, která ho před světem chránila tolik let, a bude tím, kdo k němu bude moct projít… on, Harry.

Neměl tak riskovat. Nemel se snažit přes tu bariéru projít. Protože teď, když se mu dveře zavřely, byl rozsypaný na kousky. A tam vevnitř, pod tou jedovanou skořápkou zůstalo něco, bez čeho nedokázal fungovat. Jeho srdce.

Těžce polkl. Jeho hrdlo bylo tak stažené, že se mu to sotva povedlo.

Teď… teď se bude muset znovu naučit být sám. Musí se naučit žít… bez něj. Ale nevěděl, jestli je to vůbec možné.

Protože jak může žít dál, když v sobě má jedině… prázdnotu?

***

"Konečně! Už jsme se začínali bát!" Vykřikl Ron, když Harry vstoupil do společenské místnosti zmrzlý na kost. Místnost byla vyplněna bavícími se studenty a nikdo si nevšiml jeho příchodu. Prozatím. "Sedni si. Vypadáš, jako bys přišel z polárního kruhu."

Harry se vyhnul zvědavým pohledům a šel ke svým dvěma přátelům, kteří ho volali od krbu. Než se dostal k pohovce, několik studentů si mezi sebou začalo šeptat a ukazovat na něj prsty. K Harryho uším dosáhly některé věty:

"…nevidím modřiny…"

"…myslíš, že se vrátil z ošetřovny?"

"…musí být úplně v šoku…"

Harry se usadil mezi Rona a Hermionu, a ne úplně těm střípkům rozuměl. Ale nechtěl vědět, o co jde.

"Kámo, nedokážeš si představit, co se děje," začal Ron. "Celá škola hučí drby. Ta hodina se zapíše do dějin, to ti říkám."

Než Harry stačil něco odpovědět, vedle pohovky se zjevil zadýchaný Dennis Creevey s zčervenalými tvářemi.

"Harry, páni! Slyšel jsem, cos udělal! Jak ses postavil Snapeovi, a on tě zbil! A jak se Neville rozbrečel a tys ho chránil! Jsi úžasný!"

Někde z dálky se k Harrymu dostal Nevillům nervózní hlas:

"Kolikrát ti mám říkat, že jsem nebrečel?!"

Vedle Dennise se objevila Angelina, a za ní Katie Bellová.

"Slyšely jsme, že Snape vyčistil všechny kotlíky a dovedl někoho k pláči. A odebral zmijozelům body! Je to pravda?"

"Ee…" Začal Ron a pohlédl na zcela ohromeného Harryho. "Částečně."

"A potom zbil Nevilla! A vyhodil vás ze třídy."

"Ne, to Harryho zbil," řekl jim Dennis. Obě dívky se na Harryho nevěřícně podívaly.

"Opravdu?"

Harry zamrkal. Co to všechno mělo znamenat?

"Ne. Nikdo mě nezbil," odpověděl, lehce rozrušený celou tou situací.

"Věděl jsem, že je Snape hroznej zkurvysyn, ale že by se vrhnul na studenta ve třídě…" řekla Angelina, a kroutila hlavou, jako by to, co řekl Harry, vůbec neslyšela.

"Protože Harry bránil Nevilla!" Zvolal Dennis a poskakoval na místě. "Vím všechno! Od Colina, který to slyšel od Mirandy, a jí o tom řekl Michael, brácha Jolice, která se to dozvěděla od Ginny. Nejprve Snape přikázal Nevillovi vypít nějaký lektvar, ale Harry vstal a vyrazil mu ho z ruky. No a lektvar se roztříštil, a Neville se rozbrečel, a Snape se rozčílil, a vrhl se na Harryho a natlačil ho na lavici. Vyhodil všechny ze třídy, ale Harrymu přikázal zůstat a pak ho zbil, aby neměl svědky!"

"Co?" Harry ze sebe dokázal dostat jen tohle jediné slovo.

"Kruci, musím o tom říct Anně a Dennise z pátého ročníku!" Zvolala Katie, odběhla do davu studentů a Angelina ji následovala.

"Harry, je opravdu neuvěřitelné, že sis nešel stěžovat k řediteli!" Mlel dál Dennis. "Já bych to hned udělal! Čím tě Snape bil? Nějakým páskem? Hůlkou? Nebo bičem? Oj! Pravděpodobně bičem! To muselo bolet! Musím o tom říct Colinovi!" Otočil se a běžel na druhou stranu společenské místnosti, kde jeho bratr Colin povídal cosi skupině druháků o neuvěřitelné hodině Lektvarů během šestých ročníků.

Harry pomalu stočil pohled k Ronovi a Hermioně. Dívka měla sevřené rty a zírala na své ruce a Ron měl zděšený výraz.

"Nedívej se na nás takhle," začal ryšavec. "My jsme si to nevymysleli. Každý si něco přidá a nakonec nikdo neví, jak to skutečně bylo. Dokonce jsem slyšel verzi, kde tě Snape honil po třídě a celou ji zničil, než tě nakonec dostal."

"Mám dost poslouchání těch hloupostí," řekla Hermiona, odhodila si vlasy dozadu a povzdechla si. Vypadala velmi rozrušeně. "Pojďme na večeři."

"Nevím... jestli chci…" zamumlal Harry a sklonil zrak.

"A já ti říkám, že chceš," řekla rozhodným tónem a Harry na sobě cítil její pohled. Neměl sílu ani touhu se hádat. Přikývl a s obtížemi se zvedl z pohovky. Když vyšli ze společenské místnosti, ještě jednou se ohlédl a viděl, jak Colin demonstruje druhákům rozmáchnutí bičem.

*Konec I. části*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Idris S. Idris S. | 19. října 2018 v 17:29 | Reagovat

Jsem fakt vyděšená z toho začátku... Co mají proboha Voldemort a Severus v plánu? Mám nějaký teorie a ani jedna se mi vůbec nelíbí.
Nevím, jestli se děsit i toho, že Hermiona ví. Asi už to tuší nějakou dobu, Obliviate neobliviate, aspoň ale nevypadá, že by chtěla běžet za Brumbexem. No, uvidíme, co přinesou další kapitoly. 😁
Nemáš vůbec zač, odvádíš skvělou práci a děláš nám čtenářům radost! Podpora a pochvaly jsou na místě. 😉
I přes depresivní období ve světě Desideria Intima, je to stále nejlepší část týdne. 😁

2 Lucky Lucky | 20. října 2018 v 9:21 | Reagovat

Milá Elloii, jak moc toho Ty děláš pro nás a jak malinko toho my můžeme udělat pro Tebe. Naše komentáře? Jen nepatrná splátka za tak velký dar.
A co se vývoje děje týká, někde jsem četla, že až do posledních kapitol netušíme, na které straně Severus vlastně stojí. Nechme se tedy autorkami DI napínat dál a dál...

3 Karin Karin | 20. října 2018 v 21:42 | Reagovat

Já tobě děkují že to pro nás překladaš musíš s tím strávit hodně času.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama