DI - kapitola 51. A - část II.

27. října 2018 v 17:30 | Elloii |  Desiderium Intimum
51. A - kapitola

Část II.




Po hodinách se Harry vydal do knihovny. Vzal si z polic několik velkých svazků, které nevypadaly příliš objemně, a doufal, že by na jejich stránkách mohl najít něco užitečného. Položil je na stolek v rohu knihovny a začal číst.

Čas běžel. Studenti vcházeli a odcházeli. Slyšel šeptané rozhovory a příležitostné pokárání madam Pinceové. Odložil na stranu 'Kouzla pro každou příležitost' a sáhl po 'Protiútoky: čím to je a co to je?', když jeho pozornost přitáhla temná skvrna, která se pohnula v jeho zorném prostoru. Samovolně otočil hlavu ke dveřím a ztuhl.

Do knihovny vstoupil Snape.

Harry bleskově sklonil hlavu a vpil pohled do svazku ležícím před ním.

Co tady dělá? Sleduje ho?

Ne, musí přestat. Chová se paranoidně. Koneckonců, i učitelé mají právo chodit do knihovny.

Polkl, otevřel knihu, a snažil se ignorovat plíživé šimrání na kůži. Pokusil se soustředit na obsah, ale něco neustále rušilo. Jakési napjetí ve vzduchu. Nejdříve nedokázal určit, co to je, ale když po třetí četl stejnou větu a nepamatoval si z ní ani slovo, udeřilo ho náhlé pochopení.

Proč cítí to šimrání na krku. Proč měl pocit, že vzduch zhoustnul.

Snape ho sledoval.

Mírně pohnul hlavou a podíval se koutkem oka za sebe. Uviděl ho. Černý stín, ukrytý za regálem.

Nelíbilo se mu to. Proč za ním Snape chodil? Proč se na něj díval? Proč ho nenechá na pokoji? Všude, kde ho potkal, na chodbě, či ve Velké Síni, pokaždé cítil ten mrazivým pohled. Jako by se ty černé oči vpalovaly do jeho kůže a dováděly ho k šílenství.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ještě jednou se podíval po obsahu knihy a nakonec uznal, že to nemá žádný smysl. Byl tak rozrušený, že se nedokázal vůbec soustředit. Musí najít něco konkrétnějšího. Ale jak to má udělat, když za ním Snape stojí? A co když k němu přijde? Tak mu Harry řekne, aby vypadl. Přesně tak. Nedá se tím bastardem zastrašit!

Vstal, přešel mezi regály a stále na sobě cítil ten pohled. Procházel mezi policemi, prohlížel si tituly a slyšel tlukot vlastního srdce. Našel tenkou knížečku se zajímavým titulem 'S hůlkou do boje'. Vzal ji z police a zamířil zpátky ke stoku. Snape stál stále na stejném místě. Měl v rukou jakousi knihu, ale vůbec jí nečetl. Harry postřehl dvě černé, lesknoucí se oči, zaměřené přímo na něj. Polkl a sklonil hlavu.

Sedl si ke stolu a měl v hlavě úplný zmatek. A přesto k němu Snape nepřišel. Kdyby od něj něco chtěl, šel by za ním. Ale neudělal to.

O co mu šlo? Rozhodl se ho mučit svou přítomností? Dívat se na něj tak dlouho, dokud Harry úplně neztratí rozum?

To by mu bylo podobné.

Nedovolí mu to! Musí dělat, že tu není. Prostě ho ignorovat, dokud konečně neodejde.

Otevřel knížku, podepřel si hlavu rukou a obrátil hlavu k oknu, aby ani koutkem oka neviděl ten stín číhající mu za zády, zamračil se ohromným soustředěním a začal číst.

Nebylo to lehké, ale přinejmenším se mu podařilo na okamžik zapomenout na to rozčilující brnění na krku. Přeci tam Snape nemůže stát věčně. Nakonec musí odejít…

Bum!

Něco udeřilo do stolu takovou silou, až se deska otřásla. Harry tak silně poskočil, že téměř spadl ze židle. Srdce mu tlouklo až v krku, otočil se a podíval se do tváře… Hermioně.

"Tady jsi," povzdychla si, odsunul na stranu knížky, které před chvílí hodila na stolek, a ze kterých Harry málem dostal infarkt. "Nebude ti vadit, když si tu udělám úkoly? Málokdy jsi tu semnou, bude hezké učit se společně, co říkáš?"

Harry trochu omámeně přikývl. Zdálo se mu to, nebo slyšel vzdalující se kroky?

Podíval se za sebe. Snape zmizel. Rozhlédl se po knihovně a postřehl černý plášť mizící za dveřmi knihovny.

Hermiona sledovala jeho pohled a zamračila se. Ale než stačila otevřít ústa a na cokoliv se zeptat, Harry ji předběhl a ukázal na hromadu učebnic, které přinesla.

"Dějiny Magie? Neříkej mi, že nám Binns zase zadal nějakou esej."

Hermiona se na něj podívala a usmála se na něj s lehkým znepokojením.

"Ne, chtěla jsem si napsat poznámky na zítřejší hodinu. A… chtěla jsem s tebou chvíli posedět. Jestli ti to nevadí."

Proč by mělo?

"Jasně, že ne. Je to… od tebe milé," hlesl.

Hermiona si povzdechla, posadila se vedle něj a podívala se na knížky před sebou. Pak se podívala na něho.

Harry se kousl do rtu a odvrátil pohled.

"Chceš pomoct?" Zeptala se tiše. Zavrtěl hlavou. Byl vděčný, že se neptala. Že nechtěla vědět, proč se do těch knížek kouká a co v nich hledá. Pravděpodobně si to stejně domyslela.

Prostě tu… byla. Tak jako během těch všech, společných let, kdy mu nezištně pomáhala. A on jí neustále lhal.

"Omlouvám se," zašeptal, když Hermiona sáhla po jednom těžkém svazku a přisunula si ho k sobě. Nezvedl hlavu, ale všiml si, že na chvíli zavřela oči.

"To já se omlouvám," pověděla po delší chvíli a převrátila silnou, šelestivou stránku.

A to bylo všechno. Nic víc nebylo zapotřebí.

*

Po večeři se vrátil do knihovny, vypůjčil si několik knih, které ještě nestihl přečíst a vyšel s nimi do sedmého patra kolem gobelínu Barnabáše, který se snažil naučit trolly balet. Zastavil se u protější zdi, přešel třikrát tam a zpět a myslel na nejlepší osamělé místo, kde by se mohl schovat po zbytek večera, a po chvíli se objevily dveře.

Otevřel, vstoupil do místnosti a… rychle se zastavil, když spatřil tak dobře známou komnatu. Jeho celé tělo polilo horko a srdce mu mocně tlouklo.

Dobrý večer, Severusi.

Sedej, Pottere.

Ozvěna těch slov mu zněla v hlavě a on pocítil bolestný stisk na hrudi. Podíval se široce otevřenýma očima přes rameno.

Ale nikdo tam nebyl.

Zavřel oči a zhluboka se nadechnul.

'Prosím, ať tahle komnata zmizí, prosím, prosím' opakoval jako mantru a bál se otevřít oči. Po několika minutách však zvedl víčka a znovu uviděl ten známý bar, knihovnu, krb, stůl, zelené křeslo…

Kouknul se na stranu a polkl. Nebylo tam druhé křeslo.

Ztěžka vydechl a pomalu vešel do místnosti. Položil knížky na stůl, usedl do zeleného křesla a podíval se do praskajícího krbu. Teprve po chvíli sáhl po knížce. Když ji otevřel, všiml si, jak se mu třesou prsty. Stiskl ruce v pěsti, několikrát protáhl prsty, ale moc to nepomohlo. To ta místnost… cítil, jak na něj vzpomínky útočí ze všech stran, a on s nimi nedokázal bojovat.

Každý kousek této místnosti, každý, doslova každý předmět v ní nesl známku života, který už neexistoval. Který už mu nepatřil.

Knihy v regálu, které skončily na podlaze při každé hádce. Dveře, na které byl tolikrát natisknutý. Stěny, které pohlcovaly jeho steny a křik. To zelené křeslo, na kterém on a Sn… A bar, u kterého…

Bar!

Harry odložil knihu, šel ke skřínce, otevřel ji a opatrně se podíval dovnitř.

Stály tam. Vyrovnané v řadě. Lahve nejlepších nápojů. Prázdné.

Zaklel a zavřel bar. A to měl takovou chuť se něčeho napít. Možná by se mu pak povedlo zapomenout. Aspoň na chvíli. Na jednu, malou chvíli. Copak chtěl tak moc?

Povzdychl si a vrátil se ke křeslu. Svalil se do něj a díval se do plamenů.

Byl konec! Měl toho dost. Snape pro něj už neexistoval! Teď měl jiný cíl. A na to by se měl zaměřit. Vykašlat se na to, kde se nachází! Vykašlat se na to, co se stalo! Vykašlat se na to, že to přežil!

Škubl sebou a sáhl po knížce. Natáhl si nohy, opřel je o kraj stolu a položil si na ně knihu. Díval se na text a začal číst, mračil se soustředěním a ani jednou nedovolil, aby se jeho oči odtrhly od černých písmen a podívaly se na jakoukoliv stranu. Ani jednou.

***

Ve čtvrtek ráno Harryho probudil vítr, který mlátil na okna ložnice. Otevřel ospalé oči a cítil, že se s ním děje něco divného. Jeho tělem proudily vlny horka. Všechny svaly měl napjaté. Asi se mu něco zdálo. Něco příjemného. Něco… vzrušujícího. Snažil se svou ospalou mysl uvést do chodu a vzpomenout si, co to bylo, ale nedokázal to. Pamatoval si jedině šepot.

Zvedl víčka a podíval se dolů. Pod přikrývkou v blízkosti jeho boků se nacházelo celkem značné navýšení. Zvedl přikrývku a podíval se pod ní.

Ale ne!

Měl erekci. Tvrdou, bolestivou erekci, se kterou musel něco dělat. Věděl, že sama od sebe nezmizí. Cítil velmi zřetelné napjetí, které potřebovalo uvolnění. Kousl se do rtu a zasunul ruku pod kalhoty pyžama, a ovinul ji okolo napřímeného penisu.

Nemyslel vůbec na nic, když se sám sebe dotýkal, a díval se do stropu postele. Trochu to bolelo, když suchá dlaň přejížděla po citlivé kůži, ale musel to udělat. Musel si ulevit.

Ještě trochu. Už skoro…

Jeho dlaň zrychlila. Zaťal zuby a soustředil se na pohyby ruky.

Oh, ano, přesně tak!

Napjal se, když se jeho varlata stáhla a z penisu vystřelilo trochu lepkavé tekutiny, která mu přistála na prstech.

A to bylo všechno. Jediná horká vlna, po které nastoupila vlna chladu, chvíle lechtání v podbřišku a pulzující penis v dlani. To bylo všechno. Žádné potěšení.

Prázdnota.

Povzdychl si a vytáhl ruku z kalhot.

To nebyl dobrý začátek dne.

*

Harry položil knihu na stolek v rohu knihovny a usadil se u něj. Tentokrát hledal něco o maskování a skrývání se.

Začal s nejtlustší knihou. Přečetl první kapitolu, ale nenalezl v ní nic zajímavého. Nepotřeboval žádná maskovací kouzla, koneckonců měl neviditelný plášť. Pokračoval druhou. Lektvary neviditelnosti. Jeho ruka strnula nad knihou.

Zavřel oči, protřel si je a snažil se zbavit nechtěných obrazů. Nepomohlo to.

Otevřel oči, podíval se z okna a podepřel si hlavu.

Nechtěl to. Copak se nemohl ani v klidu učit? To ho musí vzpomínky pronásledovat na každém kroku? Copak mu všechno muselo připomínat…?

Tehdy dostal 'Vynikající'. Pamatoval si svůj šok. Poprvé dost z lektvarů 'Vynikající'. A ještě jasněji si pamatoval, co se stalo později… zapálená tabule, 'erekce' místo 'reakce' a přísady pod lavicí… No a 'trest' po hodině.

Polkl. Tohle vůbec nebyly příjemné vzpomínky. Bolely. Příjemné vzpomínky by neměly bolet. Neměly by svírat hrdlo a vlévat hořkost do úst.

Za oknem padal sníh. Drobné vločky pomalu klesaly z nebe a jemně přistávaly na parapetu. Bylo v tom cosi uklidňujícího. Cosi, co odtrhlo Harryho myšlenky od těch temných míst, ve kterých se rozhodně nechtěl zdržovat. Díval se na ně. Sledoval, jak vločka za vločkou padá do hromady sněhu a zvětšuje ho. Byly měkké, křehké a velmi malé. Ale bylo jich tak moc, že se kupily na parapetu. Kdo by si pomyslel, že něco tak malého dokáže vytvořit něco takového? Budou se sypat a sypat bez povšimnutí, dokud se nakonec parapet nepřeplní a všechno… nespadne. Přímo dolů.

Tak jako on.

Zachvěl se, když ucítil známé mrazení. Cítil ho už nějaký čas, ale byl příliš zahlcený myšlenkami a díváním se z okna, aby to vzal v potaz.

Ale tentokrát mu to šimrání nezůstalo jen na krku, ale bylo i na zádech a na tváři. Zvedl ruku, kterou si podpíral bradu a nemusel ani otočit hlavu, aby ho spatřil.

Snape. Stál mezi regály, jen pár metrů nalevo od něho, částečně skrytý za knihami. Vysoký a tmavý. Dokonce i stín se vedle něj zdál bledý.

Musel ho už nějakou dobu sledovat.

Proč to dělal? Proč ho nenechá na pokoji? O co mu jde? Na co si hraje?

Věděl, že s ním Snape nevyhledává kontakt. Musí tu jít o něco jiného…

Jak na něj má zapomenout, když na sobě téměř bez přestávky cítí jeho pohled? Jak má zapomenout, když se Snape stal skoro jeho stínem?

Kousl se do tváře a zarazil pohled do otevřené knihy.

Ne, nepoddá se tomu! Nenechá se zastrašit! Nelekne se a nebude se schovávat, i když by to bylo nejjednodušší řešení. Ukáže Snapeovi, že za ním může chodit, jestli chce, může ho sledovat, jak dlouho chce, ale Harry se nenechá zlomit. Tentokrát ne!

Zhluboka se nadechl, bleskově prošel kapitolu o lektvarech neviditelnosti a dostal se ke kouzlům měnící vzhled. Naklonil se nad knížkou a začal číst.

Snape tu není, opakoval si v mysli. Snape tady není.

Ale byl. Celou dobu. Skrytý za regály. Nepohnul se. Jen ho pozoroval.

Harry zavřel oči.

Možná bude lepší učit se v Komnatě nejvyšší potřeby. Tady je příliš… hluku. Ano, příliš hluku. Nemůže se soustředit. Ano, přesně.

Zvedl se, sebral knihy, a aniž by se jen jedinkrát podíval na postavu skrytou ve stínu, šel rovnou k pultu madam Pinceové. Vypůjčil si knihy a vyšel z knihovny, následovaný pohledem pronásledujících černých očí.

Když se objevil na chodbě, dovolil si hluboký povzdech.

Už teď to bylo lepší. Jakoby zde bylo nějak víc vzduchu…

Ještě jednou se pořádně nadechl a zamířil přímo do sedmého patra.

***

Na pátečním obědě Snape nebyl. Hermiona také ne, poněvadž už dříve řekla, že nepřijde, neboť musí vypracovat nesmírně důležitou esej na Numerologii. Harry seděl skloněný nad talířem a snažil se polknout alespoň malý kousek pečeného kuřete. Neuspěl. Byl příliš vystrašený tím, co ho čekalo po obědě…

"Harry, to je pro tebe."

Chlapec se otočil od stolu, u kterého s Ronem jedli oběd, a překvapeně se podíval na Lunu stojící za ním. Dívka mu podávala malý, tyrkysový oblázek.

Harry zaváhal, ale dárek přijal. Otočil kámen mezi prsty, ale nevypadal nijak zvláštně.

"Co to je?" Zeptal se.

"Opál," odpověděla Luna, jako to všechno vysvětlovalo. Harry se na ni vyčkávavě díval. Dívka protočila očima. "Opál," opakovala. "Podívej se na něj, když se nebudeš chtít dívat na nic jiného."

Harry už otevíral ústa, aby se zeptal "Co?", když ho v mysli náhle něco zaskočilo.

Hned po obědě měly být Lektvary. Jeho první Lektvary od tamté hodiny… Při té myšlence se mu sevřelo hrdlo tak, že nebyl schopen polknout, a žaludek dělal kotrmelce.

A teď mu Luna přinese jakýsi kámen, aby… co s ním měl dělat? Že by se na něj podíval během hodiny? Jak by mu měl pomoci? To bylo naprosto nesmyslné.

"Díky," zamumlal a vložil si dárek do kapsy kalhot.

"Táta mi vždycky říkal, že pokud se nechceš na nic dívat, najdi si něco, na co se dívat chceš. A má krásnou barvu, že?" Usmála se.

"Ano. Díky, Luno," zopakoval Harry ještě jednou a otočil se ke svému talíři.

"Hodně štěstí," řekla Havraspárka a odešla ke svému stolu.

"Ona je vážně divná," řekl Ron, když polkl nesmírně velký kus brambory. "Na co by ses asi tak nechtěl dívat?"

Harry neodpověděl. Jen pokrčil rameny. Podíval se na své kuře a uvědomil si, že jestli odsud teď neodejde, tak vyhodí ven vše, co snědl.

"Pojďme," pověděl a zvedl se. Cítil se, jak by se chystal do bitvy.


A nebyl tak daleko od pravdy.


***

*Konec II. části*

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | 27. října 2018 v 17:42 | Reagovat

Fuu, trz si ma nazhavila. Neskor sa urcite vyjadrim k celej kapitole, ale najprv nad tym musim pouvazovat. Inak este bude tretia cast? Kedze nebolo napisane, koniec 51 kapitoly xDDD
Ano, spravne chytam sa topiacej sa slamky. Ale som ako casovana bomba, co moze kazdu chvilu vybuchnut, pokial nezistim co bolo dalej xD

2 Elloii Elloii | Web | 27. října 2018 v 17:57 | Reagovat

[1]: Ano, ještě bude jedna část. Tato kapitola byla dlouhá :)

3 Karin Karin | 27. října 2018 v 22:30 | Reagovat

Jsem zvědavá na hodinu lekvaru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama