DI - kapitola 51. B - část II.

3. listopadu 2018 v 17:36 | Elloii |  Desiderium Intimum
51. B - kapitola

Část II.




***

V hradu panovalo ticho, když Harry kouzlem odemkl dveře do knihovny. Škubnul sebou, když lehce zaskřípaly. Vklouzl dovnitř a zamknul je za sebou. Měl na sobě neviditelný plášť a kouzlo tišící kroky. Bez váhání zamířil do Zakázané sekce.

Byl odhodlaný. Už dlouho to odkládal. Už dlouho se snažil najít něco užitečného v těch bezcenných knihách. Koneckonců, bylo očividné, že opravdu mocná kouzla nebude dostupná pro každého. Musela být skrytá nepovolaným očím. Ale on je najde. Najde je a udělá všechno proto, aby se je naučil. Udělá opravdu všechno, aby nikdy nespatřil… to, co spatřil ve snu.

Chladivý třes přešel jeho tělem od prstů na nohou až k vlasům. Ne, nemůže dovolit, aby ho ty obrazy odrovnaly. Nemůže dovolit, aby v jeho mysli zněly ty výkřiky. Musí je hluboko zamknout, tak hluboko, aby je vytlačil.

Jeho ruka se třásla, když zvedl hůlku výše do vzduchu, aby si posvítil mezi police. Kolena se mu podlamovala, při každém kroku. Tělo se mu třáslo pronikavým chladem, který nepřicházel zvenčí. Vycházel z hlubin jeho duše. Byl to chlad hrůzného, prvotního, dominujícího děsu, který mu měnil žaludek na kus ledu.

A co když to nebyl zlý sen? Co když to bylo něco jako vize? Taková vize, jako měl v pátém ročníku?

Zabočil do vedlejší uličky a zastavil se před vchodem do Oddělení s omezeným přístupem. Podíval se do stínu mezi regály, které se táhly tmou. Ticho mu dunělo v uších. A ozvěna hlasitého křiku vycházející z tenkých úst.

Zavřel oči a dovolil si povzdechnutí, které spíše připomínalo suchý vzlyk. Tlak se stal ještě větší a ještě chladnější. Otevřel oči a podíval se do temnoty.

To byla ta chvíle. Nejdůležitější rozhodnutí v jeho životě. Rozhodl se naučit Černou Magii.

Bál se. Bál se toho, co viděl ve svém snu a toho, co chtěl udělat, a měl tušení, že když udělá ten krok, temnota ho vtáhne dovnitř a už ho nikdy nepustí. Zdálo se mu, jako by ho temnota sledovala a nakláněla se nad ním, a snažila se mu uzavřít nad hlavou.

Ale musel to udělat. Byla to jediná možnost. O to se celou dobu snažil. Chtěl to udělat už dávno, když poprosil Snapea, aby ho učil Černou Magii. Byl přesvědčený, že jestli to neudělá, ten sen, ta 'vize'… se může stát skutečností.

Pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Jestli jediný způsob, jak překonat temnotu, je použít proti ní vlastní zbraně, i když to znamenalo, že může překročit tu tenkou hranici a objevit se na straně temnoty, tak… to udělá.

Otevřel oči a vešel do tmy.

Knihy byly neklidné. Cítil, jak z nich vychází magie. Ano, tady spočívala moc. A on byl rozhodnutý po ní sáhnout.

Přešel k jedné dlouhé polici. Několik knížek se na ní neklidně vrtělo. Začal číst. Tady byl v prvním ročníku. Ne, musel jít dál. Zabočil do další uličky. Jestli se tu nacházejí opravdu nebezpečné knihy, rozhodně nebudou nejblíže vchodu. Pokračoval dál a sledoval netrpělivostí se vrtící knihy. Skoro všechny měly černé desky se stříbrnými nápisy. Některé zářily krvavou červenou, když k nim přiblížil hůlku. Šel dál. Nakonec se nalezl na místě, kde ještě nikdy nebyl. Podlahu pokrýval prach. Stejně jako knihy stojící na policích. Ve vzduchu visela nepříjemná aura. Dokonce i madam Pinceová se tomuto místu raději vyhýbala. Nedivil se jí. Měl tendenci se od tohoto místo co nejrychleji vzdálit. Posvítil si hůlkou, naklonil hlavu a začal číst tituly. Nejčastějšími slovy byla Černá Magie, kletby, mučení, bolest dokonce i smrt.

Přimhouřil oči. Všechny knížky vypadaly stejně děsivě. Předpokládal však, že kteroukoliv by vybral, najde v nich značně užitečnější věci než ve všech knihách, která dosud četl. Dostal se k polici s knihami titulovanými 'Zabij Rozdrť Umlať Na Prach. Nejsmrtelnější Kletby', když jeho pohled upoutala zlatě se třpytící kniha o pár polic výš. Zamračil se, postavil se na špičky a sáhl pro ni. Vytáhl ji z police a podíval se na vybledlé a časem opotřebované desky. Kniha vypadala opravdu stará, ale stále bylo možné přečíst název:

Kontrola Mysli - Brána k Myšlenkám
Jeho srdce začalo bít silněji. Otevřel tlustý svazek a podíval se na obsah. Jeho pohled zachytil titul páté kapitoly:

Legilimens Evocis
To bylo ono. Měl v rukou něco, co by mu mohlo pomoci víc, než jakékoliv kletby, které by se mohl naučit. Vzpomněl si na slova Tonksové. Do dnes si pamatoval strach, který cítil, když si představil, co tahle kletba může způsobit.

Díval se na knihu jako zhypnotizovaný, ustoupil k protější stěně, sesunul se podél ní, a sednul si na podlahu. Pevně se obalil pláštěm, přisvítil si hůlkou, otevřel svazek na první kapitole, přeskočil historii a podstatu všech kleteb kontrolujících mysl, včetně Imperia, Legilimens a celou řadu dalších a následně se ponořil do čtení.

Neměl ponětí, kolik času uplynulo, než se dostal k páté kapitole věnované nejnebezpečnějším kletbám, jaké existovaly, samozřejmě kromě Kleteb Nejsmrtelnějších. Věděl jen, že když začal číst, cítil se tak, jako by se mu do žaludku dostalo něco velmi lačnícího. Četl a četl, hltal každé slovo jako vyprahlý, kterému každé slovo přijde jako kapka nejčistší vody a jeho oči se rozšiřovaly čím dál víc.

Této kletbě se dokáže ubránit pouze ten, kdo ovládl svou obranu vůči ostatním.
Jeho 'obrana' byla skutečným eufemismem.

Vědomost kouzla poskytne oběti možnost obrnit svou mysl. Nicméně celkový vzdor proti této kletbě je nemožný a nemožný bude navždy.
To neznělo moc optimisticky… je pravda, že Tonksová zmiňovala, že se nedá kletba zlomit, ale měl naději, že je alespoň stín šance…

Zvládnutí tohoto zakletí je obtížnější pro osoby s duší neposkvrněnou zabitím a pro čaroděje a čarodějnice s čistým úmyslem. Prvním známým způsobem, pro překonání bariér mysli bez jejich zničení, je velmi mocná touha dozvědět se to, co se dozvědět chcete. Musíte po tom prahnout víc než po svém životě. Druhým způsobem je celkové ovládnutí vlastní mysli, a být ve stavu, ve kterém Vás i Imperius nemůže ohrozit, ovšem jen velice málo osob na zemi to dokáže. Znalost vlastní mysli je cesta nejtěžší, tak jako kontrola nad každou emocí, každým úmyslem a odpovídající kontrolou změny v odpovídajících momentech.
Harry se zamyslel. Bylo tedy jasné, že být úžasným, či dokonce dokonalým nitrozpytcem, bylo možné, jen pokud jste chtěli opravdu zjistit pravdu, abyste za to dali v sázku vlastní život. Samozřejmě doufal, že to byla metafora. Prostě musí něco chtít tak moc, jako… jako… jako chtěl moc zabít Voldemorta.

Jiná, stejně těžká cesta k Legilimens Evocis, byla kontrola nad vlastními myšlenkami a vzpomínkami, protože ona kletba neslouží jen k použití na jiných. Stejně tak, jako přivolá z mysli oběti vzpomínky a myšlenky na dané téma, může rovněž vytáhnout vlastní vzpomínky a myšlenky. Musíte všechny své myšlenky vytáhnout a ukrýt je v myslánce, abyste je neztratily. Nebudou však stříbrné, jako obvyklé vzpomínky - všechny myšlenky, mají zlatou barvu a liší se tak od vzpomínek.

Harry zamrkal. Zlaté. Zlaté stužky v myslánce. V myslánce v tajné laboratoři Snapea. To byly myšlenky a vzpomínky, vytáhnuté za pomoci Legilimens evocis!

Nevěděl proč, ale tento objev ho úplně šokoval. Dosud si myslel, že Myslánka slouží jen k uchovávání nadbytečných vzpomínek, aby se na ně mohl později podívat. Nevěděl, že se v ní dají ukrývat také myšlenky! Jak je to… jak je to vůbec možné? Přece myšlenky jsou něco, co prostě nemůžete vyndat a hodit do kotlíku kdykoliv se vám to hodí. Během vteřiny jich může být přeci tolik, že by ani celá kniha nestačila k jejich zapsání. A co se potom děje, když se jich někdo zbaví na příliš dlouho?

A to nejdůležitější - jak dokonalý musí být Snape nitrozpytec, aby něco takového dokázal? Pravděpodobně lepší, než si Harry kdy myslel.

Vykonat toto mohou jen ti, kteří jsou s kletbou seznámeni ve všech aspektech, pokud ji několikrát použily všemi způsoby, a dokážou ovládat vlastní mysl jako málo kdo. Existují záznamy, kdy špatně vytvořené kouzlo způsobilo narušení mysli tak zničující, že dotyčný už nedokázal nalézt ani vlastní já.
Harry pomalu přerušil čtení.

Takže ti, kteří se o to pokoušeli a nedokázali zcela ovládat svou mysl… zešíleli. Ta perspektiva byla prostě děsivá a Harry znovu pocítil nával ledového obdivu Snapeovi. Nedokázal si představit, jak by odstranil své myšlenky a pak… A kdyby náhodou odstranil myšlenky o tom, jak si je vrátit zpět do hlavy? Připomínalo mu to trochu hru s těmi malými dřevěnými kvádry, co se stavěly do věže. Jestli jste vytáhli špatný, všechno se zbortilo.

Ačkoliv ta pasáž s užíváním kouzla všemi možnými způsoby se mu vůbec nelíbila…

Pokud všechny myšlenky na dané téma, i když by jich bylo příliš a těžko by se vešly do Myslánky, budou odstraněny důkladně, obratně a na krátkou dobu, neměly by se v mysli stát zásadní změny. De facto, odstranění myšlenek na delší dobu odstraní z mysli nežádoucí myšlenky, takže zůstanou jen ty akurátní. Lze také nahradit pravdivé falešnými, i když takovéto jednání je velmi rizikové a vyžaduje talent a roky praxe. Jestliže se chcete dozvědět, jakým způsobem to provést, můžete se o tom dočíst na straně dvě stě padesát tři.
Harry rychle přelistoval na danou stránku a našel… zbytky vyrvaných listů. Jeho oči se rozšířily překvapením. Někdo musel ty stránky vytrhnout schválně, aby se nikdo, mimo něho, nedozvěděl, jak zfalšovat své myšlenky. Kniha byla tak stará, že to mohl udělat každý přibližně sto let zpátky. Nebo i dvě stě. Ale proč to udělal? Přeci musely existovat i jiné kopie? A pokud ne? Kdyby tahle byla jediná? A ta osoba teď ví (nebo věděla), jak něco takového vykonat? Tonksová jim nic tohle téma neřekla.

Harry si promnul oči. Byl už unavený. Podlaha byla chladná a tvrdá, všechno ho bolelo, jak na ní seděl několik hodin. Povzdechl si, opřel si hlavu o stěnu, a díval se do temnoty před sebou. Byl vším tím, co se dozvěděl, rozrušený a zůstalo mu ještě několik otázek, na které neznal odpověď…

V uších mu zvonilo ticho. Kdyby… kdyby měl někoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Kdyby se mohl zeptat… ano, kdyby se mohl zeptat Snapea na všechny detaily. Kdyby mohl… povědět mu o svém snu… Kdyby mohl… teď sedět v jeho komnatách, a ne na ledové podlaze v nejtmavším koutě knihovny, obklopen jedině depresivní aurou vycházející z nesčetných knih zasvěcených zlu. Úplně sám. Na místě, které pro něj bylo zcela cizí. Stále si pamatoval obraz zhasínajících, černých očí ze snu, a chtěl se jedině schovat v něčím náručí a křičet tak dlouho, až by si vykřičel hlasivky.

Sklonil hlavu, opřel si čelo o pokrčená kolena, obklopil je pažemi, pevně stiskl víčka a bojoval s pomalu vkrádajícím se strachem do jeho srdce, pochybnostmi a… prázdnotou. Cítil se tak strašně, nevýslovně sám.

Byl to už týden. Týden, kdy on a Snape… Týden, kdy se učil žít, tentokrát sám. Týden bez zvuků, bez vůní, bez dotyku… Myslel si, že se s tím dokáže vypořádat. Že udělá všechno pro to, aby na vše zapomněl. Myslel si, že to, co teď Snape dělá… pro něj nic neznamenalo.

Mýlil se.

A teprve teď, když tady seděl sám v temnotě… teprve teď si byl vědom té ohromující… samoty. Samoty vyplněné jedině učením, hodinami, přípravami na nevyhnutelný cíl. Protože on měl cíl. Viděl ho před sebou velmi jasně. Och, kolik by dal za to, aby se mohl schovat kdesi ve tmě…

Ačkoliv v hloubi duše věděl, že by dal mnohem víc, aby měl u sebe někoho… kdo by ho chtěl před tím osudem ochránit, a nedovolil, aby mu kdokoliv ublížil.

***

Harry sešel na snídani, pomalu kráčel a díval se do země. Bolela ho hlava a oči ho pálily od nočního čtení a nedostatku spánku. Četl tak dlouho, že když se zorientoval, uvědomil si, že je ráno a měl jít na snídani. Doufal, že Ron nezačal vyvádět, že není v posteli. Možná si myslel, že Harry prostě vstal brzy a už šel dolů. Vůbec nechtěl chodit na jídlo, ale už včera zmeškal večeři a věděl, že jestli něco nesní, pravděpodobně se složí vysílením.

Vešel do sálu zaplněného stovkami studentů, a bez pohledu k učitelskému stolu zamířil k nebelvírům. Rona a Hermiona seděli vedle sebe, a když se Harry přiblížil, všiml si, že jeho obvyklé místo je obsazené, a tak musel přejít na druhou stranu stolu. Obešel okolo a sedl si na lavici, napříč svým přátelům, ale - co bylo nejhorší - čelem k učitelskému stolu.

"Ahoj," zabručel tiše, přisunul si talíř a ani jednou nezvedl pohled. Někde v dálce, na kraji zorného pole byla temná postava, ale Harry se jí snažil nevšímat.

"Harry!" Vykřikla Hermiona. "Kde jsi byl? Báli jsme se!"

"Procházel jsem se," odpověděl Harry dutým hlasem a sáhl po teplých topinkách. Pocítil na sobě Hermionin pohled.

"Kámo, vypadáš strašně." Ron si odtáhl od úst z poloviny snědený sendvič. "Jako bys nespal celou noc. Je ti dobře?"

"Ron říkal, že si měl noční můru," zašeptala Hermiona a naklonila se k němu. "Víš, jestli to má co dělat s…"

"Nechci o tom mluvit," odpověděl Harry suše s přimhouřenýma očima. "Prostě to byla obyčejná noční můra. Nechci to rozebírat."

Hermiona stiskla ústa a odtáhla se.

"No, jestli myslíš, že je to pro tebe nejlepší…"

"Ano, myslím," pověděl Harry a naložil si na talíř trochu míchaných vajec. "Prostě toho mám dost, jak sledujete každý můj krok. Já nekomentuju, že Ron mluví ze spaní a nesnažím se zjišťovat, co to mohlo znamenat, že pavouci chtěli, aby stepoval." Ronovi uši zrudly vztekem. "Tak bych byl vděčný, kdybyste mi dali pokoj."

Přátelé si vyměnili vedoucí pohledy. Ron vypadal rozpačitě a Hermiona zmatená jeho výbuchem. Ale musel jim to nakonec říct. Už měl toho jejich zabývání se vším dost.

Vzal si kousek vajec, vyhnul se jejich pohledům a rozhlédl se po Velké Síni. Jeho pohled, přitáhnut tajemným magnetem, přešel přímo k učitelskému stolu.

Snape se na něj díval.

Před Harryho očima se znovu objevil ten obraz tváře zkřivené bolestí, a vybledlých černých očí a jeho žaludek se převrátil.

Ne! Nesmí si to připomínat! Byl to jen sen! Jen sen!

Spustil zrak a zazíral do stolu, snažil se uklidnit své neklidné srdce. Ale kůže ho stále pálila, což znamenalo jen jedno - Snape se na něj nepřestával dívat. A dokonce měl pocit, že se pohled stal ještě intenzivnějším.

Ztratil chuť k jídlu. Odsunul do sebe talíř a zamumlal.

"Nemám hlad. Jdu do knihovny."

"Ale přece si nic… au!" Začal Ron a syknul bolestí, po čemž se vyčítavě podíval na Hermionu.

Harry jim nevěnoval pozornost. Byl příliš zaujatý vlastními démony.

Proč se na něj díval? Proč to udělal? Bylo to jako otevření čerstvé rány, z níž se znovu začala valit krev. A musel udělat něco, aby ji zastavil. A jediným způsob byl jít se učit. Musel jít do knihovny. Musel se učit a učit a učit…. Aby se to, co viděl ve snu, nikdy nesplnilo.
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 3. listopadu 2018 v 21:43 | Reagovat

Harry by se mněl dat psychicky dat do pořádku ale z Severusem za zády to moc nepůjde.

2 Sara Sara | 3. listopadu 2018 v 23:28 | Reagovat

Prestava sa mi to cele pacit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama