DI - kapitola 52. - část II.

10. listopadu 2018 v 15:45 | Elloii |  Desiderium Intimum
52. kapitola

Část II.




***

Harry se podíval na hodiny visící v knihovně. Sakra, trochu se zapomněl. Měl se setkat s Lunou a cvičit. Rychle vyskočil, posbíral knížky a přešel k madam Pinceové, aby si je vypůjčil. Spěchal. Už měl zpoždění.

Knihovnice zapsala všechny tituly a Harry sebral knihy a spěšně zamířil k východu. Otevřel dveře a… BUM!

S někým se srazil. S někým vysokým, štíhlým a oblečeným v černých šatech. Voněl bylinkami. Odskočil zpátky, narazil na rám dveří, knihy mu vypadly z rukou a přistály na podlaze.

Potřásl hlavou, aby se zbavil skvrn před očima a vzhlédl.

Snape. Byl to Snape. Stál před ním. A díval se na něj zamračenýma očima.

Harry pocítil narůstající paniku, a srdce mu bilo kdesi v krku. Polkl a podíval se dolů na své rozházené knihy.

Bože, Snape byl tak blízko… poprvé po dlouhé době. Harry téměř cítil chlad, jenž z něj vycházel. Nos měl plný známé vůně. Bylinky a koření a pižmo a… kdyby zvedl ruku, mohl by se ho dotknout.

Ne! Stop! Co se to s ním dělo?

V poslední době cítil takové napjetí… a ta vůně… ty černé boty, vystupující zpod šatů… ty dlouhé prsty, které se sevřely kolem jedné z jeho knih… Počkat! Co dělaly?

Harry zamrkal. Nevěřícně zíral, jak se Snape sklonil a sbíral z podlahy jeho knihy. Mohl jasně vidět ten dlouhý nos a černé, lesklé prameny, které mu pohladily prsty.

Sevřel víčka. Musel se ovládat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že na něj v poslední době moc nemyslel a jako by… ho na chvíli zapomněl nenávidět. Musí si to připomenout! A to rychle!

Snape se narovnal a držel před sebou štos knížek. Podíval se na obaly.

"Docela zajímavé tituly," pověděl nakonec a podal knihy Harrymu. Chlapec stál jak paralyzovaný.

Snape… Snape k němu promluvil! Poprvé za ty dva týdny. Možná by Harry nebyl tak šokovaný, kdyby nebylo faktu, že s ním Snape chtěl mluvit… o knížkách. Zatracené knihy! Co mu měl odpovědět? "Ano, ale stále tě nenávidím, ty kreténe?" "Ano, ale snad si nemyslíš, že bych si s tebou chtěl povídat?" "Ano, ale byl bych ti vděčný, kdybys odešel?" Nakonec ze sebe ale dostal jen:

"Uhm."

Vzal si z mužových rukou knihy a přitiskl si je k hrudi. Nechtěl se mu podívat do tváře. Nechtěl se podívat do těch dvou černých jezer. Bál se, že by z nich mohlo něco vylézt a stáhnout ho pod hladinu.

"Měl byste se porozhlédnout po knihách Gideona Slighnera," pověděl Snape. Jeho tón byl volný. Jako by mezi nimi o nic nešlo. "Napsal několik zajímavých příruček Obrany, které jste jistě ještě nečetl."

"Možná si je vyhledám,'" odpověděl tiše Harry a zíral do podlahy. Nebo spíš na Snapeovi černé boty. "Ale teď už nemám čas. Musím jít, profesore Snape." Odstoupil a snažil se obejít vysokou, pyšnou postavu na svých třesoucích se nohou. Skoro se mu to podařilo. Už byl za ním půl metru, když se zpod černé látky vysunula štíhlá ruka a sevřela ho kolem zápěstí.

Harry se zastavil. Stejně jako jeho srdce. V místě, kde ho držely chladné prsty, cítil žár. Kůže mu planula. Hrdlo se stahovalo, takže věděl, že ze sebe nedostane ani slovo, i kdyby chtěl. Vnitřnosti se mu chvěly. Svaly celého těla se napjaly. Oči… oči se zavřely.

Kurva.

Pomalu se začal otáčet. Netušil, co uvidí. Ale chtěl, musel to vidět. Chtěl se podívat do těch černých očí a spatřit v nich… co?

To, co viděl kdysi.

Nemáš tušení…
To, co viděl tehdy.

Dveře od knihovny se náhle otevřely. Snape bleskově pustil jeho ruku a ustoupil. Harry rozevřel oči a rozhlédl se, lehce omámený. Z knihovny vyšly prvňačky z Mrzimoru a chichotaly se.

"Och, dobrý den, pane profesore," řekla jedna z nich, když za dveřmi postřehla stojícího učitele.

Harry na nic dalšího nečekal. Spěchal dopředu, a měl pocit, že mu srdce poláme žebra. Chtěl odsud zmizet. Co nejdál!

Vběhl do čtvrtého patra a vydal se opuštěnou chodbou. Vpadl do koupelny na samém konci chodby, zamkl se vevnitř, opřel se o stěnu a dovolil, aby se pod ním nohy podlomily. Sesunul se na podlahu. Položil knihy na stranu, přitáhl si nohy, objal je rukama a opřel si hlavu o kolena.

Cítil se rozervaný. To potkání… ten dotyk… ta blízkost… Měl v hlavě totální zmatek. Přelila se přes něj tak strašná vlna smutku, že jen stěží dokázal dýchat. Měl pocit, jako by měl něco v krku.

V jedné chvíli ho zasáhly vzpomínky, celá řada vzpomínek, které si nechtěl pamatovat, které se pokoušel vytěsnit celé dva týdny. Protože to nebyly správné vzpomínky. Chtěl si pamatovat jen ty špatné, ty občas přivolal, a jen o těch přemýšlel.

Snape. Který ho mučil. Který mu vliv do krku lektvar a pak sledoval, jak Harry trpí.

Severus. Který se staral o jeho zraněnou nohu.

Snape, který mu ublížil v amoku žárlivosti.

Harry, který chtěl Severusovi ublížit, když ho překvapila žárlivost nad Nottem.

Jsi nikým.
Jsi jen ty.

Snape… který ho hodil na stěnu, dusil ho kravatou, trestal ho za každou neposlušnost.

Severus… který se s ním snažil mluvit o Famfrpálu, pomohl porozumět svým přátelům, utěšil ho po noční můře, připravil mu večeři, odnesl ho do ložnice, objal ho ve spánku, dal mu dárek k Vánocům, nedovolil mu přestat s Famfrpálem, bál se o něj, když Harry nešel spát, pomáhal mu s učením…

Šílím z tebe…

Ne, ne, ne!

Nemohl být tak slabý, nemohl si dovolit vzpomínat. Musel je zatlačit zpátky, udusit, rozdrtit je, pokud ještě mohl.

Snape… Snape…. Snape…

Otevřel oči. Tetelil se v nich hněv.

Snape, který ho nikdy nepolíbil. Ne opravdu. Ne tak, jako někdo líbá někoho, na kom mu záleží.

Do srdce se mu vkradl známí, uklidňující chlad. Zvedl hlavu, opřel se o stěnu a zavřel oči.

Severus pro něj neexistuje. A nemůže si dovolit, aby pro něj znovu existoval. Nemůže.

Povzdychl si a otevřel oči.

Vyhrál. Tentokrát vyhrál.

Tentokrát.

***

"Harry, opět jsi tady."

Harry se otočil v židli a podíval se přímo do blankytných očí Brumbála.

"Och, dobrý den, profesore," odpověděl a přemýšlel, jak ředitel ví o tom, že Harry chodí do knihovny častěji než obvykle. No, ale byl to nakonec Brumbál.

"Neměl by si být na jídle?" Zeptal se ředitel. To byla pravda. Ale Harry nechtěl marnit čas jídlem. I tak měl v poslední době málo času. Raději se učil, a v téhle době byla knihovna opuštěná, což mu bylo po ruce, protože se mohl jednodušeji soustředit.

"Nemám hlad," odpověděl a pokrčil rameny.

"Pokud nemáš nic důležitého, rád bych si s tebou promluvil. V poslední době jsem byl zaneprázdněný, i když z toho, co vím, tak ty také." Ředitelovi oči se zatřpytily a Harry uvnitř pocítil divnou nervozitu. Doufal, že ředitel nemá podezření, že on…

"Samozřejmě. Ne. Tedy ano. Můžeme si promluvit."

"Tak se projdeme."

Celou cestu do ředitelny šel Harry s hlavou skloněnou, občas se podíval na Brumbála a přemýšlel, co od něj ředitel může chtít a o čem si chce promluvit. Vešli do kanceláře, Brumbál se posadil za stůl a přisunul k Harrymu misku sušenek a stále se kouřící čaj. Bylo vidět, že tohle setkání plánoval.

Ředitel si spletl prsty a podíval se na Harryho skrz své půl měsícové brýle. Vypadal značně unaveně, jako vždy, ale tentokrát jeho oči už nebyly tak tlumené. Blyštěly se. Harry přemýšlel, zda je možné, že vyšly nějaké plány v Řádu? Doufal, že ho ředitel pozval z nějakého důvodu, a že mu možná konečně něco odhalí…

"Jaké jsou tvé tresty s profesorem Snapem?" Zeptal se Brumbál náhle.

"Ee…" Harry ucítil, že je mu najednou horko. Tahle otázka ho úplně zaskočila. Přeci nemůže lhát, že na ně dál chodí, protože co když ředitel ví, že už jsou zrušené? Ale kdyby to věděl, proč by se na ně ptal?

"Dobře," odpověděl nakonec skrz sevřené hrdlo.

Ředitel se na něj podíval nečitelným pohledem na tváři. Harry se snažil vypadat naprosto uvolněně.

"Hmm," odpověděl Brumbál (což si Harry nedokázal úplně přeložit, protože to také mohlo znamenat "Když to říkáš…" tak i "Skvělé!") a pak ukázal na misku sušenek. "Dáš si Harry?"

Chlapec automaticky sáhl po sušence a kousek si ukousl. Byla ovesná a měla rozinky. Podíval se na ředitele, který si také jednu vzal, ale než do ní kousl, řekl:

"Možná se divíš, proč jsem se zeptal. Jen, že… slyšel jsem, že to mezi tebou a profesorem Snapem v poslední době nefunguje dobře. Zřejmě se na jedné hodině vyskytly jakési nezvyklé události."

Harry se prudce nadechl, kousek sušenky vdechl a Harry se začal dusit.

"Och, asi by ses měl napít čaje, můj chlapče," poradil mu Brumbál a posunul mu šálek blíže. Harry po něm se slzavýma očima sáhl, vypil několik loků a po chvíli nával kašle ustoupil. Podíval se na ředitele. Na jeho tváři postřehl jedině zdvořilý zájem.

Bylo jasné, že k němu ty zprávy došly. Nakonec, hučely celou školou…. Ale co mu měl říct? "Je to pravda. Profesor Snape se ukázal být největším bastardem kouzelnického světa, a proto jsem se s ním musel rozejít", ale to radši neřekl.

Ředitel se zaklonil zpátky a díval se na Harryho svýma jiskřivým, modrýma očima.

Co mu měl říct? Musí něco vymyslet! Musí!

"Ehm… mezi mnou a profesorem Snapem to nikdy nefungovalo dobře," řekl nakonec a kousl se do rtu.

"Och, to vím velmi dobře, Harry, ale myslel jsem, že kdybyste spolu strávili trochu času, možná byste si nakonec rozuměli."

Harry se zamračil. Rozuměli? Se Snapem? To tak.

"Promiňte mi, řediteli, ale to nikdy nebude možné."

Brumbál ho pozorně sledoval. Harry se pokusil ten pohled vydržet.

"No," řekl nakonec muž a pak si ukousl trochu sušenky, kterou celou dobu držel v dlani. "A co tvoje zranění?"

Harry vyvalil oči.

"Jaké… jaké zranění?"

"Ta, která profesor Snape nechal na tvých zádech za pomocí biče? Nebo to byl možná pásek? Nepamatuji si."

Harry se na něj nevěřícně díval a cítil, jak se mu převrátil žaludek.

Cože? Jak? Měla to být jakási provokace, nebo mluvil ředitel vážně? Přeci… přeci nemohl…

Po chvíli Brumbál přerušil napjaté ticho a… zasmál se. Naklonil se k ohromenému Harrymu, a opřel se lokty o stůl.

"Promiň, Harry. Zdá se, že mé vtipy už nejsou tak zábavné, jako kdysi. Vždy jsem si myslel, že studenti naší školy mají neuvěřitelně bohatou představivost."

Harryho žaludek se vrátil na místo. Bože, ještě jedna taková poznámka a dostane srdeční záchvat…

"Ano, vždycky něco vymyslí…" pokusil se zažertovat.

"Že? Stejně, jako ty povídačky, které se objevily na začátku školního roku…" Mluvil dál Brumbál, díval se na Harryho sokolím zrakem, a chlapec cítil, jak se jeho břicho začíná stahovat úzkostí.

"Povídačky?" Zeptal se a snažil se ukázat nevinný zájem.

"Ano, jak… jak to říct? Že ti profesor Snape dával určité specifické lekce…"

Oh sakra! Oh kurva! Oh… do psí prdele!

Ne, jen klid. Přeci Brumbál řekl jen to, že to byly povídačky…

Harry se snažil zachovat kamennou tvář, i když v jeho nitru byl hurikán.

Oh bože, a jestli to ví? Jestli si něco domyslel?

"…samozřejmě, domníval jsem se, že to byl důsledek přílišné představivosti, ale sám vidíš, že studenti této školy odkážou přijít s těmi nejnepravděpodobnějšími příběhy," dokončil Brumbál a ani na sekundu neodtrhl pohled od zelených očí.

V jeho pohledu bylo něco divného, a Harry to postřehl teprve teď, ale nedokázal to pojmenovat. Měl pocit, že mu ředitel říká jen to, co chce slyšet, a ne to, co…

"Opravdu se objevily takové historky?" Hlesl nakonec a snažil se předstírat zaskočení a lhostejnost. "Myslím, že to, co si občas vymyslí, je opravdu směšné a nechutné. Nemám ponětí, jak by kdokoliv mohl přijít s takovým hloupým nápadem."

Ředitel přikývl a usmál se.

"Neuvěřitelné, že?"

Harry se podíval dolů. Ze sušenky, kterou třímal v ruce, zbyly jen drobky.

Proč, od chvíle kdy vešel, mluvili jen o Snapeovi? To se mu nelíbilo.

"Nedáš si ještě sušenku? Jsou opravdu vynikající. A asi i zdravé. Minerva mi neustále opakuje, že bych měl přestat se sladkostmi a začít jíst více… rozumně na člověka v mém věku," pověděl lehce ředitel a sáhl po další sušence.

"Omlouvám se," zamumlal Harry. "Ale není mi dobře."

"Och, to není dobré. Mám zavolat madam Pomfreyovou?"

"Ne," řekl rychle Harry. "To není třeba, to... mělo by to rychle přejít."

"Hned až se odsud dostanu," dodal v mysli.
"To doufám. Ale víš… Občas se domníváme, že víme, co je pro nás nejlepší a to, že nás něco bolí, nic neznamená, i když pravda je taková, že potřebujeme pomoct, a že bychom… o ni měli někoho požádat."

Harry polkl a podíval se přímo do blankytně modrých očí ředitele. Už v nich nebyly žádné jiskry.

Sklonil zrak a podíval se na své dlaně. Zaťal je do pěstí.

Měl šanci. Měl jen jednu, jedinou šanci, aby to někomu pověděl. Aby to ze sebe dostal, než zešílí. Brumbál byl vždy na jeho straně. Pomáhal mu. Možná… možná by mu mohl říct…

"Pane profesore… myslíte, že by sny… mohly být vizemi?"

Brumbál se zamračil.

"Záleží na tom, jaké sny."

Harry se kousl do rtu. Chtěl to zjistit. Musel se to dozvědět. Musel vědět, jestli to, co viděl ve snu, nebylo…

"Měl jsem takový sen. Před několika dny. Já… ležel jsem na podlaze. Všude byli Smrtijedi. A Voldemort. Mučil mě. On… použil na mě nějakou strašnou kletbu. Věděl jsem, že brzy umřu a nemohl jsem… nemohl jsem nic dělat. Nic." Zavřel oči, zasažený obrazem těch blednoucích, černých očí. Měl pocit, jako by se v jeho žaludku objevil led.

Chvíli panovalo ticho. Pak Harry uslyšel Brumbálův klidný hlas:

"Byl v tom snu… když jsi byl mučen, ještě někdo jiný?"

Harryho srdce začalo být rychleji. Neotevřel oči a odpověděl:

"Ne. Jen já." Snažil se, aby se jeho hlas tolik netřásl, ale nedokázal ho ovládat. Zvedl pohled. Brumbál se na něj díval se zamračeným čelem. "Co to mohlo znamenat, profesore? Já… bylo to tak reálné. Jako kdyby…" Odmlčel se a podíval se na talíř sušenek ležící na stole.

"Bolela tě jizva, když se ti to zdálo?"

"Ne. Vůbec."

"V tom případě si nemyslím, že by ses tím snem měl trápit, Harry," odpověděl po chvíli Brumbál. Jeho hlas byl naprosto vážný. "Myslím, že to byla jen projekce tvého podvědomí. Občas, pokud se něčeho velmi bojíme nebo na něco nechceme myslet, zatlačíme do samého dna podvědomí. Ale všechno nakonec musí vyplynout na povrch. Jestli blokuješ některým myšlenkám přístup do své mysli… musí si najít jinou cestu."

Harry ho poslouchal se zamračenou tváří.

"Takže… myslíte si, že to byl prostě sen? Že se nikdy nevyplní?"

"Ano, to je přesně to, co myslím, Harry. I když, já nejsem expertem přes vize, s tím by musel zajít za profesorem Firenzem, ale ve tvém současném stavu jsou takové to sny jen obrannou reakcí. Měli bychom se začít bát, až by se to stalo znovu. Pokud k tomu dojde, neváhej a okamžitě přijď, dobře?"

Harry přikývl.

Brumbál si myslel, že to byl jen obyčejný sen. Harry se tak bál… některých věcí, že se mu o nich nakonec zdálo. A pokud si Brumbál myslí, že to znamená tohle, tak tomu asi tak bude.

Měl pocit, jako by z jeho nitra spadla ohromná, neurčitá zátěž, která ho trápila několik dní.

"Je ještě něco, o čem bys mi chtěl povědět?" Zeptal se ředitel a věnoval Harrymu zkoumavý pohled.

Harryho přepadl náhlý strach. Ten pohled se mu nelíbil. Jako by se Brumbál zkoušel podívat až do jeho duše.

Ne! Nemohl se to dozvědět! Nemohl vědět, že se Harry potajmu učí Černou Magii!

"Ne," odpověděl a snažil se dodat svému hlasu sebevědomí a současně si zachovat bezvýraznou tvář. "Ne, to je všechno."

Ve stejné chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

"Dále," zvolal vesele Brumbál a Harry se otočil akorát ve chvíli, aby spatřil, že do ředitelny vchází… Snape.
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 10. listopadu 2018 v 20:38 | Reagovat

Takhle to utnout do dalšího dílu si okoušu všechny nehty.

2 Martina Martina | 11. listopadu 2018 v 0:14 | Reagovat

Jo, já taky...

3 Sara Sara | 11. listopadu 2018 v 8:56 | Reagovat

Neeeee.
No to som zvedavaa...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama